Již tři léta uplynula od vydání přísně konzervativní nahrávky „Relentless Retribution“, která pro kalifornské thrashery DEATH ANGEL znamenala po moderní kolekci „Killing Season“ nepochopitelné obrácení se na patě, a to až někam k divokým počátkům kapely, kde před dobrými pětadvaceti lety její skutečný potenciál teprve rašil.

Ten, jestli si ještě vzpomínáte, naplno rozkvetl až s vydáním přelomového alba „Act III“, jež krom toho, že dokázalo v největší možné míře obohatit thrashový základ o ojedinělé prvky (v tomto případě např. funky nebo country), navíc vytvořilo obraz o kapele, co byla rázem svolná k experimentům, netradiční struktuře skladeb a schopnosti je podat s patřičným nadhledem.

Od té doby ale na podobnou událost čeká metalová základna marně. Plamínek naděje, doutnající již od zmíněného klenotu „Killing Season“, který díky skloubení zkušeností, moderního soundu a netradiční melodiky zastihl skupinu ve skutečné zabijácké fazóně, jakoby po změně sestavy a vytáhnutí starého a zaprášeného thrashového vercajku z rozpadající se skříně měl definitivně zhasnout. A ani v roce 2013 se nad tímto stavem, zdá se, nikdo nepozastavuje.

Stejně jako v případě „Relentless Retribution“ je totiž i novinka thrashmetalovým dílem spíše tradičního střihu. To znamená, že přestože se tu a tam zablyští zajímavý moment, kvůli němuž se vyplatí zpozornět, tu máme především čest s albem, které je i přes patřičně tučný zvuk zakonzervováno v dávno dobách minulých.

Jestli si DEATH ANGEL vytyčili cíl vytvořit agresivní a notně našlápnutou kolekci thrashových skladeb bez příkras, kterými by se odlišili od proudu žánrových souputníků, povedlo se. Pakliže jste ovšem byli zvědavi na něco víc, než jen dobře ukočírované řemeslo, zřejmě se pocitu zklamání nevyhnete.

To, že se stejně jako vlci na obalu naše kalifornská pětice s nikým nehodlá párat, naznačí hned otevírající „Left For Dead“. Po úvodní akustické vybrnkávačce (srovnejte si její „naléhavost“ s „Lord Of Hate“) nasadí tempo vpravdě zběsilé, jak se na starý dobrý thrashing sluší a patří, a lze dodat, že až na pár výjimečných chvil také tempo nepolevující.

Prim mají ostré kytarové laufy osvědčené dvojice Cavestany - Aguilar, která se výtečně doplňuje jak v riffingu, tak v sólových eskapádách, na které je ostatně album bohaté. Rytmická sekce Sisson - Carroll, prověřená již na albu minulém, drží kapelu v kramflecích, ale jak již bylo řečeno, cokoliv navíc, nějakou tu funkovou parádičku na basu, nezvyklou změnu rytmu či cokoliv jiného nečekejte.

A jak že je na tom Mark Osegueda? Tento frontman par excellence je dlouhodobou jistotou na svém postu a ukazuje se, že snad i novodobým učencem Joeye Belladonny. V mnoha pasážích svým výrazem pana „ofinku“ připomene. Svědčí o tom i poměrně neobohacující cover verze „Heaven And Hell“, umístěná na limitované edici, kterou Joey identickým způsobem prezentuje na koncertech ANTHRAX.

Tuto asociaci však není možné brát jako negativum. Markův pověstný jízlivý vokál je totiž i zde ozdobou nahrávky a svou vypjatostí za sebou nechává zpopelněnou pláň. Tak kde vlastně tkví problém?

V očekávanosti. Nač se vzrušovat a bádat albem, v němž je každá změna patrná dvě vteřiny před jejím uskutečněním.

V malé barvitosti materiálu. Skupina, která vždy dokázala vymalovat paletu motivů jako zkušený malíř, jakoby rezignovala na své přednosti, plátno ledabyle počmárala šedou barvou a šla spokojeně na párek.

V hudebním slova smyslu riffová chumelenice zde předváděná přes svou urputnost jen stěží dokáže rozradostnit, jako to tato kapela uměla v minulosti. Co naplat, že má „The Dream Calls For Blood“ tažnou sílu jako blázen, když skutečně silné momenty se z ní tesají s takovou obtíží. To se pak člověk nemůže divit, když každé alespoň naznačení zklidnění či výhybky z konvencí v jásot přechází. Je jich však bohužel stále méně a méně.