Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je trochu zvláštní, že ke QUEENS OF THE STONE AGE jsem si musel hledat cestu poněkud déle. Přitom všechno se zdálo být tak jednoduché. Bývalí členové skvělých KYUSS, odhodlani vyhrabat vše, co zůstalo pod troskami jejich předchozího působiště. Debutové, bezejmenné album z roku 1998, do puntíku potvrzující vše očekávané. Pod lascivním obalem se skrývající mohutná nálož "pouštního" rocku, z jehož jasného vzezření však už pomalu a nenápadně vyčuhovaly kontury budoucích výraznějších proměn.
Dnes, po patnácti letech může být Joshoa Homme se svojí dosavadní prací velice spokojený. Té se sice na její cestě nevyhnuly překážky, například v podobě personálních rošád anebo zdravotních problémů samotného lídra, ale Josh má zjevně velice tuhý kořínek a především jasný pohled na věc. "...Like Clockwork" nepředstavuje v diskografii skupiny nahrávku, jež by zásadně otáčela kormidlem, ale jen těžko lze nevnímat dílčí změny, jejichž vyjmenování může tvořít nedílnou součást recenze každé nové desky QOTSA.
Z hlediska stavby skladeb máme opět tu čest s dalším krokem v ústrety mainstreamu. Toho už je kapela nějakou dobu součástí, což koneckonců potvrzuje i její pozvánka na letošní ročník iTunes festivalu, kde mimochodem londýnskému publiku předvedla skvělé vystoupení anebo stále docela šokující hostování Eltona Johna na letošním albu. Náležet do hlavního proudu inteligentní muziky je však krokem zcela legitimním a v tomto případě i zaslouženým.
V praxi to však neznamená, že by "...Like Clockwork" nemělo zajímat posluchače řízné rockové muziky. Zas takové kotrmelce od tohoto uskupení očekávat nemusíme. Album ve své vyrovnanosti uspokojí širokou posluchačskou obec, a to způsobem, který by měl vylučovat ignoraci těch či oněch skladeb. Ostré, přímočaré vypalovačky si podávají kliku s promyšlenějšími kousky a abychom se z toho všeho náhodou nezbláznili, jsou tady výtečné pomalejší songy, plně odhalující i tuto tvář skupiny.
Když se rodí nápady, je pak zbytečné jimi šetřit a komplikovat si situaci jejich tasením v pozdější hrací době, kdy se většina umělců snaží přivodit vrchol nahrávky. Takových má tato deska hned několik. Sladkobolná "The Vampyre Of Time And Memory" poskakuje na hranici přeslazeného kýče a přitom se vysmívá těm na její druhé straně. Když po ní nastoupí nekomplikovaný, ale o to více strhující rytmus vpřed uhánějící kytarové pecky "If I Had Tail", těžko lze nepochválit dramaturgii alba, razící heslo "v jednoduchosti je síla".
Ona zmiňovaná jednoduchost spočívá v dávkování skladeb ve stylu rockový vál - další rockový vál - zpomalíme - a znovu vše od začátku, díky čemuž dochází pro posluchače, a bezpochyby i pro interpreta samotného, k žádoucímu efektu eliminace některých hluchých míst. Ty bychom v tomto případě mohli hledat jen při bližším zkoumání, ale prostřednictvím některých zbytečně protahovaných pasáží by se jistě našly.
QOTSA jsou zábavnou kapelou. Zábavnou v smyslu napjatého očekávání každé další nahrávky a také díky čím dál tím sebejistější schopnosti propojit svět chytlavých rádiových popěvků s nefalšovanou rockovou dravostí. Díky těmto hodnotám ani jejich čím dál tím víc posluchačsky vstřícnější hudba nepodléhá kvalitativní devalvaci, kterou si častokrát hudební průmysl bere jako daň za úspěch. Zde je prostě stále vše jak má být.
Šestileté čekání na novou desku mělo smysl. Promyšlená, chytlavá a místy strhující rocková nahrávka od stále velmi zajímavé kapely, která je zjevně při síle a chuti.
Já vím o čem chceš hrát. O zmatku v nitru člověka. Ale musíš to zahrát jasně, aby tomu lidi rozuměli.
p.s. Trošku zamrzí chudobná podoba bookletu CD, v podstatě žádného, i když na tohle si QUEENS OF THE STONE AGE nikdy moc nepotrpěli. Je to škoda, protože přenést texty do současného grafického torza by určitě přineslo i silný nehudební zážitek.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.