DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
CONVERGE, TOUCHÉ AMORÉ, A STORM OF LIGHT - Praha, Futurum - 14. prosince 2012
Tento večer bude stát za to! Stačí pro to jedno slovo. CONVERGE. Kapela, která 20 let neochvějně vládne a i poslední album z letošního roku se tučným písmem zapisuje do zlatého fondu jejich diskografie. CONVERGE nepolevují. Mladou nadějí pak jsou TOUCHÉ AMORÉ - punkem říznutá hardcorová melodická hydra, která je pověstná nekompromisně sršící energií. Soupisku doplňuje post-metalový válec A STORM OF LIGHT a černokněžnický apokalyptický hardcore v podání akvizice ze Southern Lord, zvaná THE SECRET.
Ty bohužel nestíhám. Do klubu Futurum dorážím v sedm hodin a to už se na scéně připravuje Josh Graham. Holohlavý čahoun, který se vyvázal ze spolupráce s NEUROSIS budí na scéně dojem hraběte Orloka z filmu Nosferatu. Jakmile A STORM OF LIGHT spouští svůj set, zaplavují celý klub velmi hrubou masou zvuku. Kytary jsou syrové a chlupaté, skladby se nesnaží o typický postmetalový recept dynamického houpání.
Většinou se drtivě tlačí od začátku do konce skladeb. Grahamův vokál však vylovím až s ucpávkami v úších. Akustický tlak A STORM OF LIGHT drtí většinu lidí v klubu, ale tak to má v tomto případě být. Mám pocit, že tu do již neexistujících GOSPEL OF THE FUTURE narazili NEUROSIS. Je to hlasité, neurvalé, velmi hrubozrnné a základ je v esenci, která je typická pro stáj Neurot Records. Po půlhodině se kapela balí a zanechává své fanoušky stále nedokrmené.
Po nich se připravuje omladina. TOUCHÉ AMORÉ, kteří před rokem zabodovali na Fluff festu, se profilují jako velmi nadějná kapela v oblasti melodického hardcore a screama. Proudí z nich sympatická pozitivní energie a oproti většině podobných i velmi slušně zahraný materiál. Celý set zezadu jistí parádně hrající bubeník a v první řadě se vokalista Jeremy Bolm stará o to, aby strhnul většinu sálu na svoji stranu. Stagediveři již trénují na hlavní hvězdu večera a první tři řady v sále dávají silně znát, že znají všechny texty. Celkem chápu raketový vzestup těchto klučíků, naživo jako celek působí velmi charismaticky a živelně.
Nastupují CONVERGE. Na patře ještě cítím lehkou pachuť zklamání z letošního Brutal Assaultu, ale doufám, že v klubu to bude jiné. Jacob Bannon již při zvukovce rozdává podpisy první řadám. Scéna vyklizena, aby měl kde poskakovat, a po krátké rozcvičce se jde na věc. A je to jiné! Bezprostřední kontakt s publikem dává setu ne jiskru, ale sžíravý plamen, jehož žár pohlcuje několik prvních řad. Při první „Heartache“ si připadám, jakoby někdo do lidí pustil stádo blech. Jacob se stává neřízenou střelou a to, co na velkém festivalu příliš nefungovalo, nyní na Futurum dopadlo drtivou silou. Je jedno, kdo je na pódiu a kdo pod ním. Mikrofon často předává do prvních řad a povzbuzuje k jeho používání. Pokud se najde talentovaný řvoun, má z toho viditelně radost.
CONVERGE jsou jedna z mála kapel, u které i skladby z nejnovějšího alba patří k tomu, co na koncertě musí zaznít. Když odezní dvě úvodní skladby „Aimless Arrow“ a „Trespasses“ z novinky „All We Love We Leave Behind“, lítá vzduchem už všechno možné. Bannon si na scéně navíc udržuje přirozený respekt. Všichni ctí jeho prostor až na těch několik ztracených mikrofonů, které si sebou omylem vzali stagediveři, je vše v pořádku. Pokud jsem si dobře všímal, prvenství v počtu mikrofonů nezpochybnitelně urval domácí tým Damage Done Records a pokud by se měla měřit prolitá krev v pitu, pak vítězí další ostřílené jméno domácí scény Banán (LAHAR).
Skvěle sestavený a mě plně uspokojující playlist pak instrumentálně korunoval Kurt Ballou. Je naprosto neuvěřitelné s jakým přehledem tento flanelový medvěd sází technicky složité vyhrávky, jež mají razanci a hutnost takovou, že skladby nepotřebují ani na chviličku dokrmovat další kytarou.
Vedle chaotické „Axe To Fall“ zazněl hymnus „Empty On The Inside“ a zbývaly už jen poslední dvě skladby. Po nich několik minut vytleskávání a přídavky a úprkem pryč, někam do ticha zpracovat tento koncert. Brutal Assault byl zapomenut, tento set CONVERGE nastavil laťku, na kterou mnozí ani nedohlédnou. Pokud tento rok skončí svět, jsem rád, že jsem to měl možnost prožít!
Diskuse: zatím žádná - buďte první
DALŠÍ INFORMACE
GOD IS AN ASTRONAUT - Embers
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
UNCANNY - Shroomsday
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
BLITZKRIEG - Blitzkrieg
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
GAVIN HARRISON - Perpetual Mutations
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
GRAVE SERMON - Liturgical Perversions
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
REBEL RIDGE (Netflix)
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.