Letos tomu bude již patnáct let, co se dala do kupy parta náctiletých klacků z finského města Espoo, co měla krom sympatií k alkoholu též společnou představu, co hrát a jak to hrát, a to pod dnes již všeobecně známým názvem CHILDREN OF BODOM. Vzhledem k tomuto malému jubileu jsem se rozhodl, že není od věci malinko zavzpomínat a zaplnit jedno černé místo v diskografii kapely na zdejším serveru.

„... from now on we are enemies - You and I“- přesně tak nás slovy z filmu „Amadeus“ přivítali v roce 1999 CHILDREN OF BODOM na svém druhém (nebo též zeleném) albu „Hatebreeder“ a učinili tak podstatný krok na cestě k vlastní slávě a popularitě. Po vynikajícím debutu „Something Wild“ (viz legendární recenze kolegy Louži) chlapci (věkový průměr členů kapely vyjma Alexandera Kuoppaly činil v té době kolem 20 let) nelenili a kuli železo (či spíše kosy), dokud bylo ještě žhavé.

Navzdory výše použitému vypůjčenému citátu se v případě „Hatebreeder“ nejedná o nepřátelský akt. Ba právě naopak! „Hatebreeder“ je pravděpodobně nejmelodičtějším albem skupiny, kde kytara doslova zpívá, na rozdíl od vokální (kytarové a v podstatě mediální) tváře skupiny, Alexiho Laiha, který zde ještě místy provozuje blackový skřehot. Zvuk alba dává totiž vyniknout nejvíce až speedmetalovým kytarám v kombinaci s klávesovým doprovodem a již zmíněným skřehotem páně Alexiho. Oproti debutu se jedná o dotaženější tvorbu, došlo ke zkrácení písní a tím i odstranění některých hlušších míst. Album, kterým se prolíná mix různých metalových stylů, je i dnes poměrně svěží záležitostí, i když se vyskytují jedinci, kteří je mohou považovat do jisté míry kvůli použitým melodiím za infantilní. Já k nim ovšem nepatřím. Koneckonců tato nahrávka (společně se svým předchůdcem „Something Wild“ i následovníkem „Follow The Reaper“) nalajnovala trasu celé řadě kapel (převážně finských) kombinujících blackový i deathový vokál v kombinaci s rychlými kytarovo-klávesovými souboji (namátkou NORTHER či KALMAH).

Vybrat nejlepší píseň je úkol přetěžký, neboť jak se říká, urodilo se. O tom, že hlava hlavního skladatelského mozku Alexiho Laiha tehdy přetékala nejen alkoholem, ale i použitými nápady, svědčí i jeho účinkování a skladatelský vklad ve skupině s hvězdným obsazením SINERGY. A jednalo se nejen o personální propojení (tlouštíka Alexandera Kuoppalu později v kapele nahradil ze SINERGY přišedší Alexiho dětský vzor Roope Latvala), ale i též o propojení v rovině osobní. V SINERGY totiž zpívala jistá Kimberley Goss, která byla přítelkyní a do roku 2004 i manželkou Alexiho Laiha. Na album „Hatebreeder“ jako host přispěla nejen výkřiky, ale i textem v jejich koncertní tutovce „Silent Night Bodom Night“. Mimochodem text „Bed Of Razors“ byl napsán právě pro Kimberley Goss, ačkoli se jedná o jediný song, který nebyl výlučnou skladatelskou doménou Alexiho Laiha (podílel se na něm i druhý kytarista Alexander Kuoppala).

Úspěšnost, oblíbenost a kvalitu druhého bodomského počinu reprezentovaly nejen nadcházející koncertní šňůry, v jejichž průběhu byl nahrán první živák skupiny (teprve po dvou studiových albech!) „Tokyo Warhearts“, ale také fakt, že v jejich pozdějších, resp. současných, koncertních setlistech se vždy našlo místo pro 2 až 3 songy z tohoto alba, přičemž píseň „Downfall“ je vždy tou poslední, jež koncert uzavírá. Album obsahuje řadu hudebních odkazů – na klasickou hudbu, konkrétně Mozarta („Hatebreeder“ a „Black Widow“) nebo také na finskou skupinu STONE, v níž hrával již zmíněný Roope Latvala („Wrath Within“ a cover „No Commands“, který se nalézá na některých verzích alba). Zkrátka a dobře skladatelská potence a brilantní hráčské umění finských mladíků byly zúročeny více než povedenou nahrávkou. A k vrcholu chyběl již jen krůček ...