BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hola, bratři mí jezerní. Pozornosti vaši zbystřete a slechy své ku osobě moji zaměřte. I s rizikem značným, že Alexi řečený Božský duši vaši po chvíli, jež následovati bude, orgasmy geniality oblažovati přestane a klacek jeho utichne slovy mými přehlušen.Však věřte, že újma tato zlatem vyvážena bude, neb já velectěný reverend Louža přináším poselství samotným překrásným Alexim ve snu mně zjevené. Však čas náš již pomalu nastává, vody jezera otvírati se počaly. Bychom my pouzí smrtelníci uzřeli sqvost z nejskvostnějších. Unikát nejunikátnější. Kvítek nejkvítkovatější. Album nové, jímž Ten, který vede cestu naši, oblažiti nás chystá se...
Avšak čas ještě zcela nenastal...i přesto se však v táboře dějí věci, o kterých jest radno věděti. Jako předkrm k albu, které je avizováno na počátek příštího roku si totiž firma Nucelar Blast zamanula mírně navnadit dav fanoušků, lačně čekajících nového počinu, reedicí prvního alba jezerních dětí. Ač jsem si vědom veřejného zesměšnění, přiznám se, že jsem se o tomto záslužném činu dozvěděl až ve chvíli, kdy již stříbrem rámovaný kotouček ležel na pultech obchodů. A já tak s roztřesenými koleny a zrychleným dechem vzpomínal na doby minulé, na první kontakt s kapelou, která zcela změnila můj život. Na doby kdy ještě slovenský Metal Hammer brázdil novinové stánky a kdy jsem právě v tomto periodiku uzřel jména Children of Bodom. Již jen na pohled první mě to magické slovní spojení upoutalo. A k zamyšlení přinutilo, kterej blb že může pojmenovat kapelu takto infantilním názvem. Pohled na obrázek vedle článku mně jen utvrdil ve skutečnosti, že tahle banda by to ale fakt měla vzdát už jen kvůli tomu jak vypadá. Co jiného si myslet o kapele s věkovým průměrem kolem šestnácti let a zpěvákem s mlíčňáckou bradkou a podmalovanýma očima, který i přes svůj drsně nucený vzhled vypadá jako holka? Navíc se jménem jako je Alexi Laiho, jenž umělcovu (homo)sexuální orientaci předurčuje přesněji nežli umírající indiánská šamanka v béčkovém westernu vyhlazení bílých tváří. Ne tato skupina svoji kariéru skončila dříve než ji započala. To bylo nad slunce jasné. Ach!! Božský Alexi bičuj můj zad strunami svými a klackem svým božským bodej skrze tělo mé nuzné, za tento nesoudný mladický omyl, jehož jsem se v nevědomí dopustil!! Svůj přehmat jsem si však uvědomil až po vydání druhého studiového počinu, který se vyznačoval mimo jiné i zajímavou vlastností a sice, že se mi ho ale vůbec nechtělo přestat poslouchat. Ačkoliv to zcela jistě nebyla láska na první poslech, cosi v té desce mě utvrdilo, že toto je skutečně správná cesta. Ovšem až podzimní koncert po boku In Flames v Pražském Rock Café mi zcela otevřel oči a ukázal kdo je tady Bůh. Ano. Tak a nikdy jinak. Právě tam Božský svoji nádherou zcela podtrhl svoji svébytnou podstatu a povýšen do astrálních sfér stal se modlou v srdci mém. A právě tento rudý skvost mu k tomu valnou měrou dopomohl.
V pravdě nepředpokládám, že by mezi Vámi byl někdo kdo může neznát Children of Bodom (zvláště v mém okruhu se takoví lidé prakticky nevyskytují :-) ) díky aktivnímu, místy až agresivnímu, (od)boji, který vedu za právoplatné umístění této kapely ve společnosti. A pod heslem „Do každé domácnosti alespoň jedna diskografie” obrozuji neznalé. Zároveň jsem si však vědom nevypočitatelnosti matky přírody a jejích anomálií. V tom případě tedy věřte, že Children of Bodom, jsou metalová skupina z vodnatého Finska, která do svého názvu vetknula jméno jednoho z tisíců jezer a rozjela se do světa šířit slávu, nadpozemskou krásu a radost. A to ve velmi černém smrtícím podání. První album Something Wild je z velké části ovlivněno právě black a death metalem. Skladby nepostrádají blackovou temnotu a pompéznost, která vzhledem k ostatním albům děcek na debutu převažuje. Deathové kořeny připomínají hlavně mírně podlazené kytary a celková technická zručnost minimálně dvou členů kapely. Jedním z nich je fenomenální klávesák Janne Wirman, kterému později nikdo neřekne jinak nežli Warman. Ačkoliv na debutu nedostal zdaleka takový prostor jako na následujících počinech jeho vliv na celkové vyznění hudby je zcela evidentní. Dílo vzniklo v době, kdy byl trend „klávesoidních” kapel na vrcholu a kapely typu Dimmu Borgir či Cradle of Filth lámaly rekordy v prodejnosti. Ale i pod tímto tlakem se Bodomům povedlo zcela si udržet vlastní tvář. Místo obsáhlých klávesových ploch volí Janne spíše sólové využití svého nástroje, hraje chytře a velmi výstižně. Nikoliv však za každou cenu. Hlavním neodmyslitelným pilířem Children of Bodom je ovšem již zmiňovaný Alexi Laiho, který v kapele kromě úlohy absolutního boha plní ještě post hlavního kapelníka, velmi, velmi bravurního kytaristy a v neposlední řadě vokalisty. Právě z jeho pera pochází většina opravdu vynikajících melodií, které tvoří jasnou podstatu všech skladeb Children of Bodom. Ačkoli se hudba a její celkové vyznění tváří jako black – death, právě ony místy až heavy metalové melodie, které tento skřítek vyplodí na každé album, jsou jejím poznávacím znakem. A ve spojením s jeho kytarovou virtuozitou a krákavým blackovým „zpěvem“ tvoří zcela ojedinělý hudební průsečík několika metalových odnoží, jenž je zajímavý svojí absolutní vyvážeností a má sílu (a také tak činí) oslovit vskutku rozmanité publikum. Stačí si poslechnout třeba propracovanou Deadnight Warrior, jíž nám andělé z Nuclear Blast přihodili i zklipovanou na bonusovou multimediální stopu společně s deseti deka spořiči a pozadími (alexižel pozadí hlavního protagonisty kapely chybí). Nebo koncertní hitovku Lake Bodom, což není nic menšího nežli óda na radost, která zcela jasně způsobí většině zdravým nezkresleně slyšícím a citově naplněným jedincům zvlhnutí všech hlavních smyslových orgánů. Včetně očí. Právě tyto skladby obsahují jezerní atmosféru opravdu vrchovatě. A i když se v poslední době vyrojilo několik následovníků, kteří jdou ve stopách božského Alexiho velmi zdařile. Jeho skutečných kvalit ani jeden z nich nedosahuje, právě díky absenci oné správné Bodomské nenapodobitelné atmosféry.
Something Wild je něco opravdu divokého. Album které uvedlo tvorbu kapely na scénu a připravilo půdu k lepším zítřkům. O jeho nadčasovosti hovoří i dvě nedávno nahrané bonusové cover verze, které mezi pět let starý materiál bez problémů zapadnou. První Silent Scream pocházející z dílny trashových kovotepců Slayer je v provedení bodomských dětí skutečně snad vražednější než originál. Věřte, že sóla která si vyměňují Alexi s Warmanem patří opravdu do kategorie těch neuvěřitelných. Druhá Don’t Stop At the Top od Scorpions jasně vypovídá nejen o úmyslu kapely dále růst, ale i o jejích schopnostech zhostit se rockové melodiky a přetavit ji k obrazu svému. I když pravda...zpěv působí ve srovnání s originálem mírně ..ehm… netradičně :-) Je zcela jasné, že se mnou nebude sousta lidí, kteří Children of Bodom znají možná souhlasit v mém nekritickém obdivu. Ale nikdo nemůže zastřít fakt, že tato kapela vydala za dobu své existence tři opravdu silná alba (se čtvrtým je v osmém měsíci :-) a její popularita je vzhledem k absenci melodického zpěvu poměrně zarážející. Tedy všichni, kteří máte rádi opravdový metal a rudý kotouček vám utekl. Neváhejte ani vteřinu. Opravdu to stojí za to.
Nikdo nemůže zastřít fakt, že tato kapela vydala za dobu své existence tři opravdu silná alba (se čtvrtým je v osmém měsíci :-) a její popularita je vzhledem k absenci melodického zpěvu poměrně zarážející. Tedy všichni, kteří máte rádi opravdový metal a rudý kotouček vám utekl. Neváhejte ani vteřinu. Opravdu to stojí za to.
10 / 10
Alexi Laiho
- kytara, zpěv
Alexander Kuoppala
- kytara
Janne Warman
- klávesy
Henkka T Blacksmith
- basa
Jaska Raatikainen
- bicí
1. Deadnight Warrior
2. In the Shadows
3. Red Light in My Eyes Pt1
4. Red Light in My Eyes Pt2
5. Lake Bodom
6. The Nail
7. Touch Like Angel of Death
8. Silent Scream (Slayer cover)
9. Don't Stop at the Top (Scorpions cover)
Halo Of Blood (2013)
Relentless Reckless Forever (2011)
Skeletons In The Closet (2009)
Blooddrunk (2008)
Chaos Ridden Years ´06 (2006)
Are You Dead Yet? (2005)
Trashed, Lost & Strungout (2004)
Hate Crew Deathroll (2003)
You`re Better Off Dead (singl) (2002)
Follow The Reaper (2000)
Hate Me (singl) (2000)
Tokyo Warheards (live) (1999)
Hatebreeder (1999)
Children of Bodom (singl) (1997)
Something Wild (1997)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 38:43
Produkce: Anssi Kippo, Alexi Laiho
Studio: Astia
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.