Začínající metalovou kapelu ERRA a její debutovou nahrávku „Impulse“ vyplivla minulý rok kulminující djent-mathmetalová vlna, nicméně album není takový plagiát, jak by se v této souvislosti dalo očekávat. Naopak, mezi těmi všemi matematicko-progresivně zaměřenými složitostmi, kterých se za poslední dobu vyrojilo opravdu úctyhodné množství, vypadá jako jeden z těch lepších kousků, který by nakonec nemusel ani zapadnout. 

Kapela dokázala zajímavým způsobem zkombinovat klasické progmetalové postupy s příslovečnou math/djent chladnokrevností, strojovostí a její nahrávka zní díky hutným riffům na jednu stranu velmi tvrdě, ale na druhou obsahuje i sousty kudrlinek, sól a melodií, což ji dělá o něco zajímavější, než je většina stylově spřízněných nahrávek. Zajímavostí je ale i na daný žánr neobvyklý, vysoko položený zpěv, který se sice ozývá méně často než ten ostrý, ale ve finále je hlavním poznávacím znakem souboru. 

ERRA berou svoji progresivitu velmi zodpovědně a pidlikají, kombinují, komplikují, jak jim jen síly stačí. Rytmická sekce bez ustání seká tvrdé nepravidelné údery, sólová kytara non stop kvílí, zpěvák střídá řev a melodický zpěv a občas jsou slyšet i klávesy nebo sampl. Kapele se ovšem díky prvotřídní produkci daří všechny zmíněné prvky dobře spojit a nahrávka není na poslech nijak zvlášť obtížná. Je tu jistá podobnost třeba s PERIPHERY, ale na rozdíl od jejich (zatím jediného) alba není „Impulse“ zase tolik typický djent a přesahuje více do metalcoru, či zmiňovaného klasického progu.    

Album zní zprvu opravdu zajímavě, ale postupem času se objevuje „drobný“ problém. A sice, že deska jede po celou dobu ve stále stejném tempu a většina skladeb obsahuje více méně identický kompoziční model. Chybí alespoň nějaké zrychlení či zpomalení nebo změna intenzity, které by jednotlivé položky trochu odlišily. Tím pádem je i těžké vyzdvihnout konkrétní věc, ale přeci jen klavír v „Seven“, melodický vokál v „Architect“ nebo finále v „Heart“ jsou momenty, kvůli kterým stojí za to si album poslechnout.

„Impulse“ určitě není hranice stylu posouvající dílo, takovým by bylo možná tak před dvěma, třemi lety, ale jistou dávku osobitosti či muzikantské nápaditosti mu upřít nelze a je docela dost dobře možné, že v budoucnu nás ERRA ještě překvapí.