Když poslouchám těžkotonážní jízdu „The Prospects Of Rejection“ z nového alba amerických FLOURISHING, nemohu si nepoložit otázku, zdali produkce této trojice, jež se mimochodem sama škatulkuje především jako deathmetalová, má šanci uspět u ortodoxního vyznavače tohoto kovového subžánru. Přídavek experimental, který skupina uvádí u žánrového zařazení na svém Myspace profilu, je možná věrnější vyjádření šoku, který na nepřipraveného posluchače číhá z této nahrávky.
„The Sum Of All Fosils“ je po osmi letech existence teprve debutovým albem tohoto pozoruhodného tělesa. Dalo by se nazvat nenápadnou a ničivou zbraní anebo nečekaným útokem ze zálohy. S přivřenýma očima jej lze stále považovat za deathmetalové. Masivní kytarové riffy útočí ve standardních formacích, ale děje se tak zcela nepředvidatelně a bez nějakého lehce badatelného řádu. Disharmonická rytmika situaci navíc nijak neusnadňuje, stejně tak jako nepříčetný vokál střídající hysterické výkřiky s growlingem, což je zpočátku možná jedinou jistotou, o kterou se dá opřít.
Po několika překvapených dotazech, z nichž ten nejslušnější bude ve stylu „co to jako kurva má znamenat?“ se však přeci jen začnou objevovat obzory jakéhos takéhos pořádku. Svérázného, chaotického a pro mnohé asi ne zcela akceptovatelného či pochopitelného. Celé to zkrátka začne dávat smysl. Jednotlivé nájezdy psychopatických riffů, za nimiž se zpovzdálí zvráceně řehtá hutná basa, začínají tvořit značně drsnou mozaiku toho, co lze dnes v zásadě v konzervativním metalovém stylu nabídnout jako experimentální alternativu.
A můžete vzít jed na to, že ta mozaika má čím dál víc něco do sebe. Industrial, grindcore, neradostný futurismus a stejně nelítostná současnost. To vše se na vás valí z tohoto nemilosrdného mlýnku a to poslední, čím by se chtěli FLOURISHING zabývat, je ptát se, jak se vám to líbí. New York je fascinující město. Pro jednoho skýtá neuvěřitelné životní příležitosti a úspěch, pro druhého zase bídu a strádání. Vše se zde potkává doslova na každém metru a s takovou samozřejmostí, že už to nikoho ani nevzrušuje. Tato trojice ví o tomto městě své. Jistě i pro ně dokážé být „flourishing“, stejně tak jako páchnoucí stokou. Tu vám přívětivě podá ruku, aby vám však vzápětí uštědřilo přímý direkt do tváře.
„In Vivid Monochrome“ je podobný případ. Že by ten vybrnkávaný úvod konečně zvěstoval závan „normálnějších“ kompozic? Kdepak, to je jen výkřik neškodného pacifisty před další pouliční šarvátkou, při které samozřejmě poteče krev. Nazývat hudbu Američanů promyšlenou je možná pro někoho, kdo má s jejich produkcí čest vůbec poprvé, mimoňským šílenstvím, ovšem těžko lze někoho přesvědčit o tom, že celý tento zdrcující metalový buldozer představuje jen volnou improvizaci několika neposedných muzikantů.
Kdepak. Tohle je detailně smontovaný vraždící stroj, jehož anihilační účinky lze rozložit do několika módů. Buď to mele hlava nehlava, přičemž každé své oběti uštědří okamžitou ránu z milosti anebo si naopak své soky pěkně pomalu vychutnává, aby se jejich utrpení patřičně prodlužovalo. Ať tak či onak, je to rozhodně tryzna z kategorie lahůdkových. Metalový sado-maso salon, kde vás sice sešlehají tak, že si měsíce nesednete, ale i přesto tam už druhý den ráno budete tlouct na dveře a žádat o přídavek. Album, které navrací metalu nálepku hudby pro vyvrhely a asociály, jež mu kdysi dávno uštědřila většina „slušné“ společnosti.
