Jaká asi může vzniknout muzika, když se dají dohromady bývalí anebo současní členové kapel jako GIGAN, THE OCEAN anebo WAR FROM A HARLOTS MOUTH? No, jazz anebo elektronika to nejspíš nebude, ačkoliv… Každopádně stylové překvapení rozhodně neočekávejte. V ostatních aspektech však debutové album projektu (anebo snad regulérní kapely?) NIGHTMARER rozhodně stojí za pozornost. Alespoň z pohledu fanouška všeho extrémního, těžkotonážního, valivého a nevím jakého ještě.

Vyjdeme-li z premisy, že každý ze zúčastněných si do nového působiště přinesl něco ze svého předchozího, těmi viditelnějšími dárci by mohla být dvojice John Collett a Simon Hawemann. Ten první si z GIGAN přinesl brutálně posazený deathový vokál, jehož polohu prakticky po celou hrací plochu ani na moment neopouští a ten ten druhý se zase nehodlá ze svých „domovských“ WFAHM jen tak lehce vzdát hutné a šťavnatě rifující kytary.

Její nazvučení je však pro tuto nahrávku velmi charakteristické a, ač může vzdáleně připomínat sound floridských deathers GIGAN, industriálně až apokalypticky nelidské ladění kytarového zvuku dodává sbírce nezaměnitelný punc. Základ tvoří těžký a neproniknutelný kytarový spodek, pumpující do jednotlivých skladeb jeden hřmotný riff za druhým. Ideální podmínky pro úmorný stereotyp, říkáte si, ale vězte, že ona hermetičnost kytarové hry je jen pomyslnou hrubou stavbou, na jejímž základě pak vznikají velmi slušně nadesignované dokončovací práce.

Nahrávka jen sotva překvapí z hlediska žánrové pestrosti, či nějakou neotřelou kompoziční hříčkou, ale o to více se soustředí na účel, s jakým byla vytvořena - metalový extrém a hudební brutalita model roku 2018. K tomu jí kromě uvedeného dopomáhají vskutku chorobné kytarové motivy, jež se jeden za druhým vynořují z podladěného sekyrnického bahna. Tyto neohromí svojí složitostí, ale že svými nezřídka nelidsky znějícími tóny ještě více rozdmýchají zničující plamen tohoto alba, se můžete plně spolehnout.

Nachází se pak v takovéto konstelaci i prostor pro nějakou kompoziční pestrost, důkladnější práci s nosnými motivy, či neřku-li přímo náladami jednotlivých skladeb? V rámci předem daných pravidel ano. Paul Seidel, bývalý to bicmen WFAHM a současný THE OCEAN rozhodně neponechává této valící se mase magmatu jen tak volný průběh. Pestrá rytmika nahrávku výrazně odklání z dráhy stereotypu, ke které by byla bez jejího přičinění beznadějně odsouzena.

Přitom by se, soudě dle úvodní „Stahlwald“ (následující po intru „The Descent“), dala předpokládat typická dávka metalového klišé. Vždyť jak jinak pojmenovat pomalu se rozjíždějící skladbu, jejíž úvod je vlastně jen taková lehce předvídatelná příprava pro následnou sypačku? No a světe div se, svoji roli to plní výborně. Když už nic jiného, tak to alespoň hned zkraje dává jednoznačně najevo, že zde se budou navzdory všemu ctít metalové tradice.

Další dění vše jen potvrzuje. Klišé už je o poznání méně, zato rytmických hrátek požehnaně. Není to žádné z řetězů vypuštěné math metalové šílenství, na to se „Cacophony Of Teror“ přeci jen stále drží při zemi, ale střídání rychlých, chcete-li sypacích, skladeb s těmi pomalejšími dokáže udržet patřičnou úroveň posluchačské pozornosti. Mnohem častěji jsme však svědky střídání různých temp přímo na ploše jedné skladby. Dobrým příkladem je „epická“ kompozice „Bleach“, na níž pak výborně navazuje valivá a temná „Cave Digger“.

Debutové album NIGHTMARER hudební revoluci znamenat nebude, o to mu pravděpodobně ani nešlo, povedlo se mu však udělat slušně dlouhé vlny v rozsáhlém oceánu současného extrémního (death)metalu. Přestože si nejsem úplně jistý schopností odprezentovat jeho vskutku zničující zvuk i v živém provedení, studiová podoba po sobě zanechává slušnou spoušť. A to byl asi i jeden z hlavních cílů tohoto tria.