GATTACA u mne drží rekord. Asi ještě nikdy jsem si nepouštěl s takovou četností intro z nějaké nahrávky. Jejich „zpověď kata“ je velkolepé divadelní představení, v jehož strohých, ale geniálních kytarových kulisách se odehrává krátká herecká etýda, jež je nabroušená s takovou grácií, že by i mistrovské samurajské katany mohly závidět. A tne vás nemilosrdně do živého. Ale vezměme to popořadě…
Toto sympatické dvanáctipalcové splitko dvou spolků, které jsou tak vzdálené geograficky a tak stejné v přístupu k hardcorové subkultuře, spojuje dvě kapely, z nichž jedna s názvem CLAMANT! produkuje mexické screamo, jež má i přes mexickou španělštinu silný francouzský chuťový ocas a druhá je žánrovou hydrou, jež mísí hrubozrnný crust a temný apokalyptický emo hardcore počátku devadesátých let. Ta se jmenuje GATTACA.
Netradičnímu spojení stylů u české části splitka sekunduje syrový zvuk, neurvalý vokál, osobní texty i angažovaný přístup kapely. Dlouho jsem si nemohl zvyknout na středovyvýškovaný sound nahrávky, bzučící kytary a uchrchlaný vokál. Působilo to celé na má aristokratickým metalem opilovaná ouška příliš humpolácky, násilně a garážově. Nicméně po čase všechno začne zapadat do sebe a vy zjistíte, že GATTACA ani nemůže znít jinak. Neslušelo by jí to. Jejich zvuk je jako rašple plná štiplavého zápachu železných pilin a taková je i hudba. To co se na počátku zdálo jako amatérská fušeřina, začne po opakovaném poslechu dobarvovat neutěšenou atmosféru produkce, která působí jako poslední varování osudu. Se zdviženým prstem a v přísném gestu.
Krom ledabylého zvonivého zvuku kytar, které střídají eruptivní vyvýškované plochy a riffovačky podepřené o punkcrustovou rytmiku se středově chřestící basou, zaujme rozhodně barva ženského vokálu, který je hodně nekultivovaný, naturalistický a syrový. Ale jak by tomu mohlo být jinak. GATTACA si nehraje na žádnou trendy vypulírovanou HC kapelu z módního mola. Toto je poctivá podzemní špína se vším všudy, která nepostrádá syrně peprný šmrnc.
CLAMANT!, kteří vznikli krátce před vydáním splitu z prakticky totožné kapely OUR BASTARD EXISTENCE jsou ve zvuku upravenější, čistější a jemnější. Jejich modlou jsou screamo kapely francouzské provenience, jejich učesaný instrumentální základ sympaticky boří neartikulovaný vyschýzovaný plačtivý řev na hranici hysterie. Ojediněle se vokalista uchyluje i ke klidnějším recitacím, které propůjčují skladbám pomíjivou malebnost. Těžiště jeho vokálu je ale jednoznačně v nestálém přeskakujícím křiku, kterým drásá uši.
V kytarách si Mexičané uchovávají sympatické melodično, jež nabízí velké množství hezkých cinkavých pasáží, které však příliš dominantně přikrývá vokál. Zde by stálo za to zvážit ještě smíchání jednotlivých nástrojů, protože tam, kde mám chuť se zaposlouchat do instrumentálního základu, mi to vytažený zpěv velmi často nedovolí. To je však po zvukové stránce jediná výraznější chyba na kráse. Z CLAMANT! čiší autenticita, mladý svěží temperament a pro mě osobně je velmi zajímavé fluidum španělského jazyka v podobně znějící hudbě.
