TEAR DUNGEON - Squirm
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Landeho v pořadí druhý koncert na Chmelnici byl na rozdíl od zastávky ve Zlíně stylově zahájen dobře známým revival duem WHITESNAKE. Energie sice nemohla jemná akustická show nabídnout zrovna přehršel, ale jako příjemné zavzpomínání na doby zrození hard rocku fungovala bezchybně. Je to konec konců i samotný Lande, kterého odkaz „párplů“, „urijášů“ a „wajtsnejků“ katapultoval tam, kde je dnes: do slušně naplněného „Exitu“.

Mistr a spol. nastoupili krátce před půl devátou a neponechali nic náhodě. Pecky jako „Road Of The Cross“, „Shadow People“ a „Below“ odehráli na plné obrátky, ale ouha! Kde zůstalo publikum? Přes relativně hojný počet lidí všech věkových kategorií zamrzl počet pařivých hrozičů na naprostém koncertním minimu a já se musím ptát, čím to asi tak bude? Opravdu by mě zajímalo, kolik vlastně lidí přišlo na JORN a kolik na Landeho. Zdá se totiž, že na koncerty JORN chodí v masové účasti lidé milující AVANTASII, AYREON, ARK, BEYOND TWILIGHT... (zbytek abecedy si, prosím, doplňte sami), ale samotnou tvorbu JORN znají jen pramálo. A upřímně, nelze se jim moc divit. Přes zainteresovaný výkon kapely, perfektně našlápnutý zpěv a teatrální gesta rockového Káji Gotta moc důvodů k jásotu nebylo. Je škoda, že kapela nehrála například něco z prvních dvou řadových desek. Věřím, že konkrétně skladby ze „Starfire“ by dokázaly mdlý výběr z posledních alb určitě dobře oživit, stejně jako přizvání schopného klávesisty, který by dřevitý sound kapely vkusně zabarvil. A klidně by mohl varhanit i na hammondky. Koncertní podoba JORN by však podle mého názoru víc než cokoli jiného potřebovala opravdu silné skladby. Je sice hezké, že leader Lande podrží band neoddiskutovatelně skvělým zpěvem, ale průměrnou tvorbu kapely samotné tím bohužel nespasí. Což bylo velmi dobře znát během závěrečné „War Of The World“. Ta byla vším, čím zbytek koncertu nebyl. Dokonale vygradovanou hard rockovou hymnou, kdy publikum konečně ožilo a mohutným sborem doslova dotlačilo překvapenou, dojatě vypadající kapelu do takřka desetiminutové jam session, kdy Lande toho večera podruhé vzdal nehynoucí hold svému hrdinovi z největšího - Diovi. Tak výborný závěr jinak plochého koncertu bych opravdu nečekal.

Nadšení fanoušků doslova obléhajících dveře ze zákulisí nakonec tedy neznalo mezí, z čehož se dá usuzovat, že se koncert přece jen povedl. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že to mohlo být ještě o hodně lepší. Stačilo by jen málo. Dobré písničky.
Setlist:
Road Of The Cross
Shadow People
Below
We Brought The Angels Down
Stormcrow
Spirit Black
Rock And Roll Angel
The Inner Road
Man Of The Dark
Blacksong
Tungur Knivur
Devilbird
Soul Of The Wind
Are You Ready
Song For Ronnie James
War Of The World/Man On The Silver Mountain
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.
Čtyřicet minut neúprosné tortury v mechanické drtičce, jenž je chladná a neosobní, ale zároveň překvapivě živá ve své brutalitě. Monolitické riffy a tísnivá atmosféra, páchnoucí olejem, betonovým prachem a civilizačním úpadkem. Broadrick to opět dokázal.





