JAY KELLY
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kapela, která staví na soutoku sludge metalu, downtempa a ambientu (složená ze dvou odřezků z AMENRA a jednoho z BLACK HEART REBELLION) vydala před několika málo měsíci svůj debut, který řadím mezi velmi povedená díla. Více jak půlhodinová exkurze do Belgického království chmurných esencí obsahuje pět kompozic, z nichž dvě staví na ryze ambientních plochách, které jsou vystaveny na táhlých kytarových stěnách a rozmlžených klávesových motivech. Druhé dvě kompozice balancují na pomezí sludge metalu a post rocku, důraz je kladen na gradaci. Zbývající skladba je široce rozkročená do obou těchto světů a vlastně album pomyslně svazuje a stmeluje v jeden celek.
„Hemeltraan“ mi občas připomíná situaci, kdy hladový had hypnotizuje svoji kořist. Klid před bouří, který zcela jistě přijde a apokalypticky semele vše v dosahu. Smíření s osudem krátce před popravou. Pokud se podíváte vlevo na kolonku producenta, ledacos vám docvakne. Billy Anderson je zasloužilý profík, který pavučiny z pocitů dokáže splétat velmi obratně. Posluchač se chytne a rychle zamotá do lepkavých vláken a pak už se jen bezvládně houpe před natěšenou osminohou bestií. Jména kapel, se kterými spolupracoval ani nemá smysl uvádět, takže jen pro pořádek a z těch větších - NEUROSIS, SWANS, MELVINS…

Jedna velmi zvláštní pocitová příměs prostupuje všechny skladby a kompozice na albu. Je jí velmi specifická forma gotiky, která nemá nic společného s gotickým žánrem jako takovým. V případě KINGDOM jde o auru tetelícího se prachu v oknech vysokých historických vitráží, jde o pseudochorálový dogmatický chvalozpěv ve skladbě „Rivers Rage“, jde o nadčasovou pomalou masu zvuku, která protéká hlubokou rašelinovou slatí, jde o zvuk podstaty vesmíru, který se rozeznívá v pilířích staletých chrámů. Nečekejte patos a černě oděné pomalované maškary ve vystajlovaných šatech. KINGDOM jsou syrová něha. Pokud jsou STORM OF LIGHT kytarovou hudbou z hlubin oceánů, jsou KINGDOM rockem písčitých kobek prvních křesťanů, kteří jižně od Osmanské říše tesali oltáře s drážkami na krev živých obětí. KINGOM jsou hrubozrným černobílým obrazem vše obepínající bažiny, která pohlcuje pahýly stromů topících se v mlze. KINGDOM jsou soustem, při jehož polknutí riskujete zadušení.
Spojení AMENRA a BLACK HEART REBELLION v ambientní sludge downtempové katarzi.
8 / 10
Mathieu Van De Kerckhove
- kytary,vokály
Tim Bryon
- vicí, vokály
Colin H Van Eeckhout
- baskytara, vokály
1. Altema
2. Ruina.Where Men Go To Die
3. A Quiet
4. The Rivers Rage
5. Elude
Hemeltraan (2010)
Demo (2008)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Hypertension Records
Stopáž: 32:40
Produkce: Billy Anderson
-bez slovního hodnocení-
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Kanaďané mixují několik stylově blízkých přístupů, dominantní je riffová razance připomínající starší GOJIRA, do toho brutálnější death polohy s až disonantními prvky a nakonec i melodicky vláčné pasáže. Technické, agresivní, ale i temně atmosférické.
Na obale smrtka, mrtvoly, hroby, mlha. Na nahrávce tíživý death/doom, hluboký chrapot a malebný ženský zpěv. Nic nového v království pochmurném, ale poslouchá se to velmi dobře. Po dvou EP by si tihle Bavoři mohli konečně najít čas na plnohodnotné album.
Britské trio po barevně divoké předchozí desce "Blossom" přichází s důrazně metal/metalcore produkcí. Tentokrát se to hrne přímočařeji vpřed, ubylo melodií i mathcore divokosti. Ale švih a tlak PUPIL SLICER neztratili, takže stále kvalita.
Nejlepší deska od dob „Exit“ – a to je pro ROTTEN SOUND ta největší možná pochvala. Prakticky neustále se sype, zvuk je šťavnatý a celek působí jako sonická střela. Sympatické; tímto se vracím i k předchozím deskám.
Výtečný progressive/tech death metal. VOIDCEREMONY potěší jak staromilce, kteří přísahají na kultovní milníky od ATHEIST, tak střední třídu, která sází na pozdní DECREPIT BIRTH, tak i nováčky, kteří nadšeně naskočili na vlnu iniciovanou BLOOD INCANTATION.
Tak co chcete slyšet? Že ROTTEN SOUND prostě pod své standardy nejdou? A tentokrát jim k tomu stačí pouhých necelých 10 minut. Minialbum, které z jejich pohledu moc nového nepřináší, ale jako další munice pro explozivní grindovou palbu bohatě postačí.





