Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Abych se přiznal, tak tahle zapomenutá power metalová štika konce osmdesátých let mi dodnes svým vrcholně skvostným dílem „Transcedence“ nedává spát, což je pořádný důvod k dnešní recenzi. Floridští CRIMSON GLORY, vedení kytaristou Jonem Drenningem a zpěvákem používajícím enigmatický pseudonym Midnight, se zformovali jako kvintet v roce 1982, aby o čtyři roky později na svém eponymním debutu definovali umělečtější stránku power metalu své doby.
Kapela vystupující v nápadných stříbrných maskách se stala spolu s QUEENSRŸCHE (někdy v období jejich alba „Rage For Order“) vůdčím představitelem něčeho, čemu dodnes říkám „barokní metal“. Základem všeho byly naprosto výstavní hráčské výkony a vypjatý frontmanův vokál, který udával charakter téměř mystickým skladbám. Debut „Crimson Glory“ ještě není považován za žádnou velkou bombu, ovšem s druhým řadovým albem „Transcedence“ již přišel ten pravý čas. Pokud se tedy hodláte pomocí metalové hudby dostat mimo realitu a libujete si v kvazi-náboženských postojích či tajemných příbězích, mnohokráte posazených do historických reálií, tak jste na správné adrese. Atmosféra fatality, záhadnosti a sladkého patosu by se zde dala krájet. Čeho si však na CRIMSON GLORY cením nejvíc je skutečnost, že své mistrovské dílo dokázali barvitě prezentovat výhradně pomocí základních rockových nástrojů, tedy kytar a rytmiky, což je staví na úplně jinou kvalitativní úroveň, než všechny pozdější prog-metalové plagiáty, které svou kolosálnost stavěly na hradbách nevkusně zaplácaných klávesami. Něco takového floridská pětice neměla nikdy zapotřebí, klávesy u ní plnily funkci výhradně dokreslovací. Co se týče známých stříbrných masek, tak ty se postupem doby zmenšovaly, až na třetím albu zmizely z obličejů všech členů kapely úplně.
Na „Transcedence“ se nenachází jediné slabé místo, takže jej bez mrknutí okem řadím hned vedle nejlepších alb konkurenčních QUEENSRŸCHE. Důrazné power metalové jízdy jako „Lady Of Winter“ nebo „Red Sharks“ se zde střídají s baladičtějšími tutovkami (slaďoučký singl „Lonely“ znamená jasně největší hitovku v kariéře CRIMSON GLORY) a kapela předvádí opravdové hody noblesního power metalu, mnohokráte zaobaleného závojem určité záhadnosti nebo, chcete-li, nebezpečí („Masque Of The Red Death“, která se odehrává v temných časech morových epidemií) a těžko popsatelné fatality, vystavěné často na atmosféře epicky košatých skladeb (zřejmě vrcholná dvojice songů „In Dark Places“ a „Burning Bridges“). Midnight dokázal, že byl jedním z nejlepších zpěváků své doby, stejně tak Jon Drenning kytaristou a skladatelem. Album nahrané za asistence bratrů Morrisů v jejich Morrisoundu je ukázkou špičkového dobového řemesla. Bohužel jeho úspěch stál nadějnou formaci kariéru, to když je nová a větší nahrávací společnost (Atlantic) pod vidinou snadných zisků umluvila k stylovému kotrmelci a následné, více hardrockové dílo „Strange And Beautiful“ se dalo zařadit spíše po bok obyčejným hair-metalovým partám, jež byly tehdy ve Spojených státech v kurzu. Nejenže na něm nebyly moc dobré skladby, ale kapela nepochopitelně zahodila i své základní přednosti – to už však v jejích řadách chyběli kytarista Ben Jackson a bubeník Dana Burnell, aby trojice Midnight, Jon Drenning a baskytarista Jeff Lords chvíli pokračovala v sestavě s mladičkým indickým přistěhovalcem Ravim Jakhotiou, který zmíněný propadák nabubnoval.
V roce 1999 dochází k albovému comebacku „Astronomica“, který ovšem rovněž příliš nezabodoval, byť se kapela bez Midnighta a s novým lídrem Wadem Blackem snažila o určitý projev progrese a návratu k umělečtějšímu vyznění. O pár let později se v médiích dozvídáme, že Midnight umírá, což byl následek nezřízeného života v alkoholovém opojení. CRIMSON GLORY tak pro mne navždy zůstávají symbolem promrhaných šancí a nic na tom nezmění ani fakt, že stále existují a bez nového alba pokračují již s třetím zpěvákem Toddem Larottem.
1. Lady Of Winter
2. Red Sharks
3. Painted Skies
4. Masque Of The Red Death
5. In Dark Places
6. Where Dragons Rule
7. Lonely
8. Burning Bridges
9. Eternal World
10. Transcendence
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.