Abych se přiznal, tak tahle zapomenutá power metalová štika konce osmdesátých let mi dodnes svým vrcholně skvostným dílem „Transcedence“ nedává spát, což je pořádný důvod k dnešní recenzi. Floridští CRIMSON GLORY, vedení kytaristou Jonem Drenningem a zpěvákem používajícím enigmatický pseudonym Midnight, se zformovali jako kvintet v roce 1982, aby o čtyři roky později na svém eponymním debutu definovali umělečtější stránku power metalu své doby.

Kapela vystupující v nápadných stříbrných maskách se stala spolu s QUEENSRŸCHE (někdy v období jejich alba „Rage For Order“) vůdčím představitelem něčeho, čemu dodnes říkám „barokní metal“. Základem všeho byly naprosto výstavní hráčské výkony a vypjatý frontmanův vokál, který udával charakter téměř mystickým skladbám. Debut „Crimson Glory“ ještě není považován za žádnou velkou bombu, ovšem s druhým řadovým albem „Transcedence“ již přišel ten pravý čas. Pokud se tedy hodláte pomocí metalové hudby dostat mimo realitu a libujete si v kvazi-náboženských postojích či tajemných příbězích, mnohokráte posazených do historických reálií, tak jste na správné adrese. Atmosféra fatality, záhadnosti a sladkého patosu by se zde dala krájet. Čeho si však na CRIMSON GLORY cením nejvíc je skutečnost, že své mistrovské dílo dokázali barvitě prezentovat výhradně pomocí základních rockových nástrojů, tedy kytar a rytmiky, což je staví na úplně jinou kvalitativní úroveň, než všechny pozdější prog-metalové plagiáty, které svou kolosálnost stavěly na hradbách nevkusně zaplácaných klávesami. Něco takového floridská pětice neměla nikdy zapotřebí, klávesy u ní plnily funkci výhradně dokreslovací. Co se týče známých stříbrných masek, tak ty se postupem doby zmenšovaly, až na třetím albu zmizely z obličejů všech členů kapely úplně.

Na „Transcedence“ se nenachází jediné slabé místo, takže jej bez mrknutí okem řadím hned vedle nejlepších alb konkurenčních QUEENSRŸCHE. Důrazné power metalové jízdy jako „Lady Of Winter“ nebo „Red Sharks“ se zde střídají s baladičtějšími tutovkami (slaďoučký singl „Lonely“ znamená jasně největší hitovku v kariéře CRIMSON GLORY) a kapela předvádí opravdové hody noblesního power metalu, mnohokráte zaobaleného závojem určité záhadnosti nebo, chcete-li, nebezpečí („Masque Of The Red Death“, která se odehrává v temných časech morových epidemií) a těžko popsatelné fatality, vystavěné často na atmosféře epicky košatých skladeb (zřejmě vrcholná dvojice songů „In Dark Places“ a „Burning Bridges“). Midnight dokázal, že byl jedním z nejlepších zpěváků své doby, stejně tak Jon Drenning kytaristou a skladatelem. Album nahrané za asistence bratrů Morrisů v jejich Morrisoundu je ukázkou špičkového dobového řemesla. Bohužel jeho úspěch stál nadějnou formaci kariéru, to když je nová a větší nahrávací společnost (Atlantic) pod vidinou snadných zisků umluvila k stylovému kotrmelci a následné, více hardrockové dílo „Strange And Beautiful“ se dalo zařadit spíše po bok obyčejným hair-metalovým partám, jež byly tehdy ve Spojených státech v kurzu. Nejenže na něm nebyly moc dobré skladby, ale kapela nepochopitelně zahodila i své základní přednosti – to už však v jejích řadách chyběli kytarista Ben Jackson a bubeník Dana Burnell, aby trojice Midnight, Jon Drenning a baskytarista Jeff Lords chvíli pokračovala v sestavě s mladičkým indickým přistěhovalcem Ravim Jakhotiou, který zmíněný propadák nabubnoval.

V roce 1999 dochází k albovému comebacku „Astronomica“, který ovšem rovněž příliš nezabodoval, byť se kapela bez Midnighta a s novým lídrem Wadem Blackem snažila o určitý projev progrese a návratu k umělečtějšímu vyznění. O pár let později se v médiích dozvídáme, že Midnight umírá, což byl následek nezřízeného života v alkoholovém opojení. CRIMSON GLORY tak pro mne navždy zůstávají symbolem promrhaných šancí a nic na tom nezmění ani fakt, že stále existují a bez nového alba pokračují již s třetím zpěvákem Toddem Larottem.