Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že mému dosavadnímu velkému koníčku – poslechu hudby, se v posledním roce nedostávalo pozornosti, jaké by si zasloužil, a tak mi jistě trestuhodně unik(a)la velká řada desek, které bych mohl za větší volnočasové podpory docenit. O to víc jsem pak rád, když mě zdejší velectěné čtenářstvo nasměruje k počinu, který si určitě pár řádky zaslouží zmínit.
Tvorba amerických progrockových matadorů ENCHANT mi až doteď unikala. Zaznamenal jsem jejich jméno, tušil, že je mají pod patronátem slovutní Inside Out, ovšem tím mé pojítko s kapelou končilo. Naše cesty se kříží až na osmé studiové nahrávce „The Great Divide“, která vychází 11 let od posledního alba „Tug Of War“. Berte tedy tohle krátké a zcela laické pojednání čistě bez jakéhokoliv kontextu s předcházející studiovou tvorbou kapely.
Když jsem při opakovaných posleších hloubal, jak nejlépe „The Great Divide“ vystihnout, napadlo mě hodně přívlastků a přirovnání, těžko však bádat nad tím nejsprávnějším. To od začátku dokazuje fakt, že jde o desku mnohovrstvou, pestrobarevnou a velmi univerzální. Nálady se velmi plynule střídají a pozměňují, aniž by změny působily jakkoliv mechanicky či samoúčelně.
ENCHANT jsou viditelně ze staré školy (ostatně z čeho jiného v tomto žánru čerpat), jejich vyznění však nepopírá současnost. Zvuk je velmi vzdušný, futuristický, nálada přímo kosmická, hravá a velmi příjemná až hřejivá. Melodie zde obsažené ve mně probouzí poslechovou bezstarostnost a samozřejmost emočních králů z MARILLION. Potěšila vytáhlá brumlající basa, která rozhodně nemá účel rovně kopírovat rytmus. Velikou předností desky jsou chytře napsané pěvecké linky Teda Leonarda, bez jehož vkladu by album nebylo přesně tou citlivě vystavěnou skládačkou, dávající ze všech úhlů pohledu smysl.
Přes skutečnost, že hnedle pětice skladeb svou délkou překonavá sedmiminutovou stopáž, znějí velmi úhledně až hitově. Kalkulačky netřeba zapínat, s touto deskou nit neztratíte, macho pasáže přenechejte druhým. Vždyť i devítiminutová titulka je vlastně písní přímočarou a velmi logicky strukturovanou. A parádní.
Kapele sluší jak chvíle, kdy se opře o metalový riff („All Mixed Up“) a zní trošku jako FATES WARNING ve svých nejlepších letech, tak softrockové momenty („Transparent Man“, „Life In A Shadow“), útočící velkorysým výrazem, silnou ústřední melodií a snadno zapamatovatelným refrénem. Vlastně marně hledám momenty, kde ENCHANT šlápnou vedle, dokonale se trefili do mého rozpoložení, které pojímá i mou znechucenost nad marností, tápavostí a invenční vymřelostí nynějších progresivně-metalových kapel. ENCHANT dokonale stvrzují obraz toho, jak má vypadat progrockové album, který sice nemá ambice objevovat neobjevené, zato jej nedokážete v půli vypnout. Zcela vyladěný, harmonicky dokonalý počin. Víc takových!
1. Within An Inch
2. Circles
3. The Great Divide
4. All Mixed Up
5. Transparent Man
6. Life In A Shadow
7. Deserve To Feel
8. Here And Now
Diskografie
The Great Divide (2014) Tug Of War (2003) Blink Of An Eye (2002) Juggling 9 Or Dropping 10 (2000) Break (1998) Time Lost (1997) Wounded (1996) A Blueprint Of The World (1993)
Vau tak Enchant tu stretavam skutočne veľmi rad. Ako ich velky fanda od prvotiny Blueprint af the world...nenapadna kapelka ktorá sa postupne zlepsovala od albumu k album. Prvý taký velky skok bol Break z 1998....sice nasledujúca Juggling trošku zaostavala. Ale kapela sa stále zlesovala od albumu k albumu. Posledný Tug of war z 2003 som az doteraz povazoval za naj. The Great Divide ho však prekonal a kapela tak serviruje svoj naj počin!!!! Cely album je totalna lahodka a po pravde jedine skladbe All mixed up som doteraz neprisiel na chut. Zvyšok je pre mňa uz sa da povedať klasický Enchant s charizmatickym Leonardom za mikrofonom. Naj lahodka je určite titulna skladba, Circles, Deserve to feel, Here and nie a hlavne Within an inch- to je snáď naj skladba akú kedy kapela napisala!!! Parada!!!!!
Kolegové a krajané dánských THORIUM si drhnou své a na rozdíl od zmíněných THORIUM jsou ve své melodické, thrashem i heavy klasikou načichlé a severskou aurou prostoupené deathové poloze doma. Nic převratného, zřejmě hlavně dávka nostalgie pro pamětníky.
Pejsek s kočičkou pek... tedy, spíše Gabriele Gramaglia pekl dort. "A co do něj přidal?" Drtivé OSDM riffy, technický death metal, výrazné melodie, obrovskou porci atmosféry a kromě hlubokého growlu občas i čistý zpěv. "No a nebude nám z toho blbě?" Ne.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.