Přiznám se, že mému dosavadnímu velkému koníčku – poslechu hudby, se v posledním roce nedostávalo pozornosti, jaké by si zasloužil, a tak mi jistě trestuhodně unik(a)la velká řada desek, které bych mohl za větší volnočasové podpory docenit. O to víc jsem pak rád, když mě zdejší velectěné čtenářstvo nasměruje k počinu, který si určitě pár řádky zaslouží zmínit.

Tvorba amerických progrockových matadorů ENCHANT mi až doteď unikala. Zaznamenal jsem jejich jméno, tušil, že je mají pod patronátem slovutní Inside Out, ovšem tím mé pojítko s kapelou končilo. Naše cesty se kříží až na osmé studiové nahrávce „The Great Divide“, která vychází 11 let od posledního alba „Tug Of War“. Berte tedy tohle krátké a zcela laické pojednání čistě bez jakéhokoliv kontextu s předcházející studiovou tvorbou kapely.

Když jsem při opakovaných posleších hloubal, jak nejlépe „The Great Divide“ vystihnout, napadlo mě hodně přívlastků a přirovnání, těžko však bádat nad tím nejsprávnějším. To od začátku dokazuje fakt, že jde o desku mnohovrstvou, pestrobarevnou a velmi univerzální. Nálady se velmi plynule střídají a pozměňují, aniž by změny působily jakkoliv mechanicky či samoúčelně.

ENCHANT jsou viditelně ze staré školy (ostatně z čeho jiného v tomto žánru čerpat), jejich vyznění však nepopírá současnost. Zvuk je velmi vzdušný, futuristický, nálada přímo kosmická, hravá a velmi příjemná až hřejivá. Melodie zde obsažené ve mně probouzí poslechovou bezstarostnost a samozřejmost emočních králů z MARILLION. Potěšila vytáhlá brumlající basa, která rozhodně nemá účel rovně kopírovat rytmus. Velikou předností desky jsou chytře napsané pěvecké linky Teda Leonarda, bez jehož vkladu by album nebylo přesně tou citlivě vystavěnou skládačkou, dávající ze všech úhlů pohledu smysl.

Přes skutečnost, že hnedle pětice skladeb svou délkou překonavá sedmiminutovou stopáž, znějí velmi úhledně až hitově. Kalkulačky netřeba zapínat, s touto deskou nit neztratíte, macho pasáže přenechejte druhým. Vždyť i devítiminutová titulka je vlastně písní přímočarou a velmi logicky strukturovanou. A parádní.

Kapele sluší jak chvíle, kdy se opře o metalový riff („All Mixed Up“) a zní trošku jako FATES WARNING ve svých nejlepších letech, tak softrockové momenty („Transparent Man“, „Life In A Shadow“), útočící velkorysým výrazem, silnou ústřední melodií a snadno zapamatovatelným refrénem. Vlastně marně hledám momenty, kde ENCHANT šlápnou vedle, dokonale se trefili do mého rozpoložení, které pojímá i mou znechucenost nad marností, tápavostí a invenční vymřelostí nynějších progresivně-metalových kapel. ENCHANT dokonale stvrzují obraz toho, jak má vypadat progrockové album, který sice nemá ambice objevovat neobjevené, zato jej nedokážete v půli vypnout. Zcela vyladěný, harmonicky dokonalý počin. Víc takových!