Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prázdniny za námi, děcka ve škamnách a v českém filmu to po dlouhé době vře jako v horoucích hrnci. Děly se velké věci – od Tater po Dublin, od žhavé současnosti přes Protektorát Böhmen und Mähren až po živelné století 18. Otazník dnešního deníčku je jediný: přežil český divák bez úhony, nebo má důvod cítit se jako oběť heparinového zabijáka Zelenky?
... hodinu nevíš (ČR 2009)
Apropos, Zelenka. Ten se krom mediální slávy dočkal i filmového pomníčku, když mu kriminalitou posedlý režisér Dan Svátek věnoval svůj smrtonosný thriller „… hodinu nevíš“. Popravdě, nejblíže mystériím smrti se v něm dostanete během závěrečných titulků, když Richard Müller spustí vskutku zabijáckou titulní píseň, snad nejhorší omyl své kariéry. K filmu se ovšem hodí. Obě díla jsou totiž slepencem velkých slov, ambicí a zdánlivě spolehlivě funkčních motivů. Ale výsledkem je spíše morbidně hloupá švanda. Když skuhrající Stanislav Zindulka vulgo skomírající pacient důležitě sděluje ulíznutému Václavu Jiráčkovi vulgo sadistickému vrahovi: „Prosím tě, zbav mě toho trápení, já ti budu nadosmrti vděčný!“, cítil jsem se, jako bych seděl na injekci s heparinem.
Jánošík: Pravdivá historie (Polsko / SK / ČR 2009)
A u Jiráčka zůstaneme, protože několik minulých týdnů byla Praha jeho. Plakátová výzdoba se nesla ve znamení „neohroženého heparinového zbojníka“, to když odpudivou tvář mordýře střídala fešná tvářička slovenského Jury Jánošíka, kterého mladý talent zahrál ve filmu Agniezsky Holland a Kassii Adamik. Roky očekávaná koprodukce nakonec, což snad nikoho nepřekvapilo, porodila dost těžkopádný a upocený pokus o neotřelou biografii krále zboje. Příznivce folklóru, lidových tanců a sborových zpěvů si sice přijdou na své, ale dvě a půl hodiny národopisného tajtrlíkování je přeci jen trochu moc. Obzvlášť, když scenáristka neumí napsat soudržný příběh... a Václav Jiráček artikulovat. Takže, jestli vás to táhne k vatrám, zkuste nejbližší les a nahrávky Tomáše Kočka. Nebo vlak do Tater.
Lištičky (SK / ČR / Irsko 2009)
A u odbojných sousedů zůstaneme. Případ hysterické Slovenky, která pobíhá po ulicích Dublinu kousnutá vzteklou liškou – říkal jsem si během sledování další koprodukčního snímku s názvem „Lištičky“. Film to dotáhl až do soutěžní části festivalu v Benátkách, a tak se nabízí otázka, zda je Evropa už skutečně tak kulturně zchudlá, že bere, kde se dá, nebo tuzemská kritika tak bezmezně natvrdlá, že syrový a nelidsky afektovaný snímek dostatečně neocení. Nechci se nikoho dotknout, ale že drama nelze stavět jen na ječící herečce, degenerované východoevropské komunitě v Irsku a kostrbaté historce o nechtěném početí, by mělo zřejmé všem. Takže ne, nekousla jí liška, ale snoubenec její sestry, milí diváci. Nemusíte na to chodit a můžete mi být vděční.
Ulovit miliardáře (ČR 2009)
Tak zas něco z humornějšího soudku, ne? Tomáš Vorel se po deseti letech vrátil k politické satiře a jeho těžkotonážní kus „Ulovit miliardáře“ nepochybně plácne do stojatých vod. Bohužel úplně jinak než kultovní „Kouř“. Těžko říct, zda ztráta jasného ideového nepřítele musí nutně znamenat absolutní tvůrčí průjem, každopádně to, co Vorel ve své „proti všem“ veselohře předvádí, zavání troškovinou hrubého kalibru. Sprostota, stupidita, bulvár. O to horší zklamání, že právě proti těmto fenoménům měl film bojovat. Jenže – takhle na nahého císaře pokřikuje nevzhledný exhibicionista v rouše Adamově. V tomto kontextu výroky zmateného filmaře o možném ohrožení života vyznívají logicky – akorát bych se spíš než maskovaných vrahounů obával rozzuřených fanoušků.
Muži v říji (ČR 2009)
Jak se dělá satira Vorlovi názorně předvedl Robert Sedláček, jehož „Muži v říji“ nás přehoupnou do pochvalné části deníčku. Rozpustilá povídačka o malé vsi, kde se koná mistrovství Evropy ve vábení jelenů, skvěle kombinuje dokumentární syrovost nové vlny s „bohušovskou“ komunální satirou. Hodně dobrý scénář, hodně nepodbízivé vtípky a hodně dobří herci – v hodně dobré české komedii, která sice tak trochu moc pábí, ale přesto baví inteligentně a bez křeče.
Protektor (ČR 2009)
A nejlepší sluší se uvádět na konec. Marek Najbrt vrací po delší době do hry téma protektorátu. A pokud jste už unavení humánními „pohlazeními po dušičce“ a korektními truchlohrami o nebohých židech, je „Protektor“ přesně tím druhem filmu, který hledáte. Formálně vybroušený pohled na morální rozklad jednotlivce, který se nechá v dobré víře zkorumpovat mocí, působí v nejlepším slova smyslu světovým dojmem. Není zatuchlý, nekamarádíčkuje, nepoplácává po ramenou, jací že jsme to byli pašáci, ač sem tam nějaká ta svině zakvikla. A má ve svém středu skvělé neokoukané herce a naprosto dokonalou hudbu, která kombinuje dobové samply a moderní elektroniku. Přesně takový je celý film, na povrchu retro, uvnitř ale aktuální.
Takže, vlna středoevropské vzájemnosti vyplavila dost odpadu a pod ním… pár perel. Kéž to vydrží alespoň v tomhle poměru i nadále.
Z menu pražských kin Marigold vřele doporučuje:
Protektor Sin Nombre Louise-Michel Hanební pancharti District 9 Rozervaná objetí
Z menu pražských kin by si Marigold rozhodně nevybral:
Je příjemné se zas a znova přesvědčovat, že melodický black / black/death metal dle receptů nedostižných DISSECTION tu s námi bude navěky. Brazilci OUTLAW patří mezi velmi učenlivé žáky a svou tvorbou uspokojí zejména milovníky divokých poloh THULCANDRA.
Mimořádně fragilní post-black/shoegaze. Je to jako by se Neige (ALCEST) rozhodl založit boční projekt, který by měl za úkol posunout hranice přecitlivělosti až na neúnosnou úroveň. Deska pro ty, kteří trpí úzkostí i když jim náhodou přidají v práci.
Zcela typický Rogga. Švédský oldschoolový workoholik se svým projektem PAGANIZER nezklamal ani tentokrát. Slušná deska nabírající na síle hlavně ve svém závěru. Palec nahoru za energickou dámu za mikrofonem v poslední skladbě „Vanans Makt“.
Zní to jakoby postpunkeři, začali hrát rapmetal se saxofonem. Má to atmosférou, energii a spoustu zajímavých zvuků. Jestli tak má znít obsah škatule s visačkou „crossover současnosti“, tak vrním spokojeností.
Výlet do temných hlubin industriálního metalu s překvapivě organickým nádechem, inspirovaným skutečnými ptačími zpěvy a zkušenostmi z dobrovolnické pomoci migrantům. Tristan vytvořil jedno ze svých nejtvrdších, ale současně nepřístupnějších alb.
Všichni co znají tvorbu Tristana Stonea ví, že industriál nemusí být jen studeně strojový, ale je možné jeho výrazovými prostředky přinášet i tvorbu se silným emotivním nábojem. To Tristan dokazuje i na nejnovější desce.