Tři snímky, které zaujaly na festivalu lidskoprávních filmů Jeden svět. Dva filmy o postavení žen v arabském světě, bez patetického feministického oparu, a jeden ze země, kterou neuznal žádný suverénní stát. Tak pojďme do toho. Letošní menu na Jednom světě mě opravdu nadchlo. Ostatně jako každý rok…

SOLÁRNÍ MÁMY

Solární mámy rozehrávají na ploše hodiny a čtvrt příběh vesnické ženy jménem Rafea z východního cípu Jordánska, které se naskytne možnost účastnit se projektu univerzity „Naboso“. Projekt „Naboso“ představuje šanci, jak se i nevzdělané ženy ze zapadlých koutů světa mohou naučit stavět solární články a přinést do míst, odkud pocházejí vzdělání a pracovní příležitosti.

Z Jordánska se celého projektu krom Rafey účastní ještě jedna žena, která je dokonce negramotná a vše si v půlročním semestru zapisuje do sešitu přes obrázky. Sledujeme teskné opouštění rodiny, která žije v rozpadajícím se jednoduchém stanu, podivnou nezúčastněnost manžela a lehké rozpaky rodinných příslušníků nad rozhodnutím Rafey odejít od rodiny a jít se vzdělávat.

Příjezd do Indie. Přímo s hlavní hrdinkou pozorujete první rozpaky, kdy se setkávají ženy z naprosto rozdílných kultur a koutů světa, aby se společně učily a pokusily se vstřebat základy fyziky a dovedností při montování obvodů.

Do popředí příběhu se záhy dostávají rodinné vztahy Rafey, kdy se jí manžel snaží různými úskoky dostat zpátky do Jordánska. Z univerzitního prostředí Indie se děj přesouvá zpět do zaprášené vesnice. Zde musí Rafea, která přerušila studium, bojovat s manželem, s pro ni nevysvětlitelnou záští v okolí, spojenou s hluboce zakořeněnou úlohou ženy v silně patriarchální mužské společnosti a s tradiční ženskou úlohou, která zahrnuje hlavně starost o rodinu, vaření, praní…

Jordánsko, které jsem považoval za jednu ze zemí v regionu, které se alespoň trochu snaží o genderovou rovnoprávnost, se stále zmítá v situaci, kdy žena nemůže vycestovat bez mužského doprovodu (na celé cestě provází Rafeu její nejstarší syn) nebo je na vzdělávání žen nahlíženo jako na něco, co se nesluší.

„Solární mámy“ jsou velmi drsnou intimní a lidskou výpovědí, ale jsou přitom natočeny citlivě a přirozeně. Odcházel jsem s tím, že bych se rád s Rafeou někdy setkal, protože mám pocit, že je to někdo, koho znám, a s kým bych si chtěl popovídat.

Solar Mama
USA / Dánsko / Egypt, 2012, 75 min
Režie: Mona Eldaief, Jehane Noujaim
(8.5 / 10)

PEVNOST

Český dokument o Ponděsterské moldavské republice je v podstatě na sebe nenavazující mozaikou obrázků a výpovědí, která by dohromady měla složit obraz současné situace v zemi, jejíž existenci uznali jen Jižní Osetie, Abcházie a Náhorní Karabach. Země-nezemě, která leží v úzkém pruhu za řekou Dněstr a je obydlena zhruba pětitisícovou rusky mluvící směsicí Rusů, Ukrajinců, Azerbajdžánců a dalších národů.

Stát, co vlastně neexistuje. Stát, ve kterém probíhají podivné obchody nově vybudované ruské a ukrajinské oligarchie, sledujeme v době před volbami, ve kterých kandiduje několik lidí bez programu, kteří se vůči sobě vymezují prázdnými frázemi a velmi úsměvnými videi.

Z filmu je nejvíce cítit beznaděj, která se skrývá pod povrchem, ale o to je děsivější. Ani fakt, že na křesle prezidenta střídá autoritářského Igora Smirnova mladá tvář Jevgenije Ševčuka, dle mého nic na úzkém proužku světa za moldavskou řekou nic nezmění. Stále zde bude „nezávislost“ hlídána čtrnáctou ruskou armádou.

Jak jsem uvedl, celý film je mozaikou. Dlouhé záběry, jak si v ruském pustnoucím parku hraje dítě s míčem, střídá výpověď dvou dvacetiletých holek, které si libují v tom, jak je Podněsteří pěkné, a jak v sousedním Moldavsku je mnoho feťáků a lidí, kteří nejsou hodní, přesně dle propagandy, která je do nich od útlého věku nalévána.

Nesoudržnost filmu, jenž nemá žádnou nosnou linii, je jeho asi největším problémem. Mnoho dlouhých depresivních záběrů a málo informací však možná opravdu velmi přiléhavě obkresluje nejasné kontury, které jsou pro tuto neuznanou zemi, z velké části financovanou Ruskou federací, typické.

Fortress
Česko, 2012, 70 min
Režie: Klára Tasovská, Lukáš Kokeš
(7 / 10)

VE VĚZENÍ SE BURKY NENOSÍ

Já vlastně ani nemám slov. Po shlédnutí tohoto dokumentu to ve mně vřelo. Nepamatuji si film, který by ve mně vyvolal tolik otázek, tolik protichůdných pocitů. Vůbec si nedovedu představit, jak mohl takový film vzniknout. Za jakých okolností.

Kulisami tohoto filmu je bezútěšné prostředí ženské věznice, na kterou je nalepena věznice mužská. Několik desítek žen a několik stovek mužů za neprostupnou zdí. Většina žen tu je proto, že utekla od manžela, vyhnulai se sňatku nebo vyšla na ulici bez mužova souhlasu. Za podobné delikty jsou jim rozdány tresty i na více jak patnáct let. Jedna z mála vražedkyň mezi nimi má trest za vraždu o třetinu nižší. Ženy tu jsou i se svými dětmi.

Situace, které je sem přivedly, jsou různé, příběh Simy, uvězněné za to, že utekla od násilnického manžela, který ji zabil dítě a neustále ji bil a vyhrožoval smrtí, není ničím neobvyklým.

Postupně se příběh ovine kolem několika žen s rozdílným osudem a velmi přesvědčivě vypráví jejich rozdílné osudy. Při některých momentech většina sálu žmoulala kapesníky a potlačovala slzy, ale nenechte se zmást. Film nemá ambici si s vámi pohrávat. Jen většinou bez růžových brýlí ukazuje situaci, nad kterou bychom rádi zavřeli oči.

Opravdu děsivé je ale to, když nad celou situací vězenkyň začnete přemýšlet. Pro mnohé z nich byl pobyt ve vězení tím nejpříjemnějším, co v životě zažijí. Jsou pod ochranou. Mnohem brutálnější svět, který je venku za zdí, na ně nemůže. Paradoxně mnohé mají i lidštější podmínky pro život a více svobody.

Film švédské režisérky je mnohovrstevnatý, syrový a geniálně zpracovaný, s velmi silnými lidskými příběhy. Pro mě jeden z nejlepších dokumentů za několik mnoho let zpátky.

No Burqas Behind Bars
Švédsko, 2012, 77 min
Režie: Maryam Ebrahimi, Nima Sarvestani
(9 / 10)