Se zanícením typickým pro fotbalového kouče Františka Straku jsem se pustil do rozpitvání nové řadovky dnes již pražských indie rockerů ze SUNSHINE, kapely, o které byly v posledních letech popsány stohy papíru, a která sklidila uznání jak se svými studiovými alby, tak i pověstnými adrenalinovými show. A právě díky koncertům si zřejmě získala početné zástupy oddaných „kids“ i na domácí půdě. Minulý rok proběhlo hned několik změn - přestup k nezávislé nahrávací společnosti, změna na postu baskytaristy a taktéž (jak tomu nicméně bylo u SUNSHINE až dosud vždy) očekávané přehození výhybky u konečné hudební stylizace. To vše byly důvody, proč jsem měl chuť si na novinku „MGKK Telepathy“ důkladně posvítit.

Není nad to, když se zkušená rocková skupina dokáže oprostit od své tvorby z minulosti a přesto nahraje materiál, po jehož poslechu ji hned každý pozná. A právě to se povedlo i SUNSHINE, kteří na mne v současné době působí podstatně optimističtěji, než tomu bylo kdykoliv v minulosti. Netvrdím, že jde o změnu k lepšímu a vlastně na tom ani nezáleží, pokud je z materiálu cítit upřímnost a fakt, že si hudebníci za svým programem stojí. Současní SUNSHINE jsou vpodstatě z velké části taneční kapelou, která do svého chytlavého indie rocku vpustila vlivy dnešních pestrobarevně nastylizovaných danceových trendů (viz. v Británii tolik diskutovaná nová vlna letitého stylu zvaného „rave“).

„MGKK Telepathy“ rozhodně není deskou, která vás od začátku do konce absolutně pohltí (tak jak to dokázala futuristická sebedestruktivní jízda „Moonshower And Razorblades“), ani deskou nabízející moderní kytarové hitíky, které si budete pamatovat ještě dlouho po jejich poslechu (tak jako tomu bylo u předchozího alba „Dreamer“). A to tvrdím i přes skutečnost, že právě k „Dreamer“ má novinka ze všech počinů SUNSHINE nejblíže. Skupině šlo tentokrát především o různorodost a o to, zkusit nové cesty. Proto se v některých skladbách cítíte jako doma, obeznámení s prostředím, a v jiných si pro změnu stále kladete otázku - co to ti SUNSHINE proboha vyvádějí? Novinka je přesně tím albem, kterým nám kapela chce sdělit, že se nebere zas tak vážně, a že se se svou hudbou chce především bavit, což je slyšet zejména na častém využívání počítačů a dětinsky rozverných umělých zvuků, které skladbám dodávají atmosféru beztarostnosti.

SUNSHINE zde v každém případě zachovali práci s výraznými refrény, které na koncertech dokáží rozpumpovat početnou audienci zábavy chtivých „teens“, což nejlépe reprezentují dva stěžejní songy „K.I.D.S.“ a „Venom“, držící se co do chytlavosti toho nejlepšího z „Dreamer“. „K.I.D.S.“ je stoprocentně vygradovaná pouliční jízda a „Venom“ svým refrénovým vzedmutím balancuje na tenké hraně mezi zdravou „retro“ parodií a chtěnou „80´s“ trapností. Povedly se odlehčené melancholické popěvky „New Manifesto“ a „Mr.Catastrophe“, které zachází až na území, ve kterém často operují současné stadiónové velryby typu THE KILLERS nebo COLDPLAY. Naopak „Don´t Walk Away“ je jen modernější a méně zdařilou variací na památnou „Victoria´s Secret Blackmail“.

Přejděme tedy k okysličovadlům, jež vidím v upřednostnění synthy zvuků a tanečních rytmů na úkor kytarové práce. Mezi songy silně ovlivněné současnými trendy řadím jak infantilní electro-glamový kolovrátek „Moon Rats“, tak hračičkovské „Dance Fast Die Young“ a „Blood Is The New Black“, ve kterých všem rozjařeným mašinkám dělá dirigenta snad samotný Číslíček - televizní hrdina všech bývalých dětských matematiků. V těchto případech jde o chytlavé songy, stojící na tanečních základech a umělých zvucích. Slabší chvilku si kapela vybere při „We Don´t Believe In Hype“, ostřejší sloganové skladbě, která již byla na koncertech prezentována před lety. Závěr v podobě „Tokyo Bassline“ je znovu z těch, kde se kytaristé nepředřou, protože jak název napovídá, je zde upřednostněna zejména rytmická sekce. SUNSHINE se podařilo nahrát různorodou, hravou desku, která na mne působí jako hledač nové cesty pro následující období. Proto hodnotím o trochu níže než u obou albových předchůdců, kteří na mne ve své době působili definitivněji - tedy ne jako cesta k něčemu, co teprve přijde, ale jako samotný cíl. I tak samozřejmě hodně nadprůměrné moderní album, kde mnoho songů baví.