Švédští COLDWORKER příliš nezahálejí. Sotva jsme si utřídili dojmy na jejich prvotinu, už na nás hrnou jejího následovníka. Možná, že by bylo úplně nejjednodužší zkopírovat kompletní obsah mé více než rok staré recenze debutního alba, neboť vše v ní vyřčené by se tu více, tu méně dalo aplikovat i na shrnutí alba nového, které nese název „Rotting Paradise“. Opět pod křídly Relapse Records a bez snahy měnit jakoukoliv součástku ve velmi dobře fungujícím stroji jdou COLDWORKER na další zteč a ani tentokráte nebude lehké jim vzdorovat.

Ono je vlastně téměř vše beze změny. Výborný vševyhlazující zvuk, mix Dana Swanö a samozřejmě důrazně znějící tvrdá muzika držící prapor vysoké švédské grindové kvality. Ale například oproti takovým krajanům SAYYADINA však COLDWORKER znějí přeci jen dosti seriózně, těžce a (nemyšleno nijak pejorativně) škrobeně. I když rovněž sází především na vysokorychlostní běsnění a pokud možno co nejbrutálnější vyznění, nelze v jejich tvorbě, kde je grindové sypání stále dominantním prvkem, najít i zalíbení především v brutální death metalové melodice. Zatímco první dvě skladby prosviští sluchovody rychlostí nadzvukového letadla, a to i přestože druhá v pořadí - „Citizens of the Cyclopean Maze“ - překvapí göteborským melodickým kytarovým riffem, ve třetí „Symptoms of Sickness“ už lze jasně rozpoznat chuť švédských častěji opouštět ryza grindová teritoria směrem k chorobně valivému death metalu. V podobné duchu se nese i začátek šesté „Paradox Lost“, která se však po chvíli navrací zpět do sfér, kde to jde COLDWORKER nejlépe. Řeč je samozřejmě o rychlém grindovém šílenství, které svými škopky výborným způsobem popohání Anders Jakobson. I z druhé nahrávky jeho současného působiště je zjevný jeho neutuchající hlad po extrémní muzice. V tomto směru, a možná si budu trošku protiřečit, jde novinka ještě dále a působí o poznání nasypanějším dojmem, přičemž v závěru („I Am The Doorway“ a „Deliverance Of The Rejected“) se její tempo ještě stupňuje až do úplné anihilace.

Druhá deska tedy definitivně dokazuje životaschopnost její autorů. Přináší pečlivě promyšlenou hudební brutalitu s cejchem kvality země Tří korunek a navíc v brilantním zvukovém provedení. Přesto na mne COLDWORKER stále působí trošičku akademickým dojmem. Snad je té preciznosti a profesionality v jejich hudbě až příliš, snad skutečnost, že jejich tvorba je vysoce kvalitně provedeným výcucem toho podstatného ze severské žánrové scény, anebo je to jen ryze můj subjektivní dojem. Na každý pád to těmto Švédům šlape skvěle. „Rotting Paradise“ určitě není rychle se oposlouchajícím materiálem.