Kdo alespoň jednou zažil koncert anglických GUAPO, jistě uzná, že jejich živé performance jsou představením velice netypickým. Pobíhání perkusionisty Davea Smithe s „rytmičákem“ mezi publikem strahovské „Sedmičky“ v květnu 2005 bylo jen jednou z divácky atraktivních výstředností typických pro toto zajímavé hudební těleso. Ty jdou pak ruku v ruce se studiovými nahrávkami, které přinášejí jen velice těžko zařaditelnou hudbu infiltrující na první pohled takové neslučitelné žánry, jakými noise, jazz, post-rock, či drone doom rozhodně jsou. O schopnostech úspěšně zvládat takto poskládanou stylovou sestavu GUAPO velmi dobře přesvědčili především na výtečném předchozím albu „Black Oni“ (2005), které tvořila výbušná směs aranžérské rafinovanosti a zcela volné hudební improvizace.

Četné jazzem načichlé eskapády tvořily hlavní páteř tři roky starého alba. Těch se GUAPO nevzdávají ani nyní, ovšem jsou to jen takové dozvuky teplého domácího hnízdečka na jejich současném výletě do zemí nepoznaných. Jestliže v minulosti padaly pojmy jako žánrově „nezařaditelní“, či „neuchopitelní“, tak nyní v roce 2008 lze tyto přívlastky jen podtrhnout. Skladby na „Elixirs“ připomínají počasí v době klimatických změn. Jsou jako horký letní den, po kterém přichází liják. Jsou jako hrozivě zatažená obloha, ze které ne vždy zaprší. Jsou jako dlouhotrvající úmorné sucho …

GUAPO si velice rádi a dlouho pohrávají s nějakým nosným motivem, na který postupně jako cukrovou vatu na špejli nabalují další a další zvukové vrstvy, a prostřednictvím sluchovodů plíživě pronikají do mysli posluchače. Úvodní třináctiminutová kompozice „Jeweled Turtle“ je jako objevování tajemné jeskyně. Postupně sílící zlověstný zvuk houslí přeruší až klávesy Daniela O’Sullivana, evokující svým zvukem kapání vody, které spouští závěrečnou aranžérsky bohatou část, kdy se na vás ze všech stran valí zástupy různých zvuků a melodií. Dokonalý úvod, který však v očekávaném duchu zcela neočekávaně přetne archaický sound hammondek a pochodový rytmus následující „Arthur, Elsie And Frances“, na jejímž konci čeká vskutku sladká odměna tvořená slastně kolébávajícím post-rockovým zvukovým vlněním. Do ospalého nočního baru s unaveným pianistou jsme zváni hned vzápětí. Dvojice skladeb „Twisted Stems: The Heliotrope“ a „Twisted Stems: The Selenotrope“ disponují na poměry GUAPO netradičním nástrojem – lidským hlasem (v druhé jmenované s hostující JARBOE u mikrofonu) a taktéž díky jazzově ležérnímu provedení i příjemně uvolněnou atmosférou. A aby těch překvapení a stylových kotrmelců nebylo málo, tak na albu nejkratší, o něco více než tříminutová „The Planks“, je v porovnání se zbytkem nahrávky naprosto přímočarou kytarovou vypalovačkou. Téměř hodinu poslechu zakončí za asistence podmanivého zvuku kláves pro GUAPO typická skladba s názvem „King Lindorm“, jenž je opět plná různých skladatelských rozšafností, podaných však s akademickou přesností.

GUAPO opět dokazují své mistrovství ve schopnosti složit komplikovanou a na povrchu nečitelnou hudbu plnou příjemných nálad, snění a skvělého muzicírování. Cit pro navození atmosféry a důrazu na pestré a náročné aranže a fakt, že pod tou složitou slupkou se skrývá v zásadě posluchačsky velice vstřícná muzika, činí z „Elixirs“ nápoj velmi chutný a energeticky vydatný, nápoj, který vám vydrží velice dlouho. Jeho užití je ale potřeba pečlivě uvážit. Tento elixír totiž ani zdaleka nebude pro každého.