Firebox není zrovna vydavatel, který by jitřil pozornost hudebních gurmánů a nabízel příliš lahůdek. Málokterý disk z této líhně si zaslouží větší pozornost, přesto není radno zobecňovat a zatracovat, neboť právě ze symbiózy s tímto labelem se zrodil debut „Ghosts Of Devotion“ finských DEPRESSED MODE. Tak jak to dokázala již nejedna skupina pocházející ze „země tisíce jezer“, i DEPRESSED MODE umí být burcujícím katalyzátorem emocí, ale také jen malým zrnkem prachu, které zapadlé pod víčkem dokáže nadělat spoustu neplechy a slz. A to všechno pomocí dnes ne příliš inspirativního doomového ranku.

Původně prý měla značka DEPRESSED MODE představovat hudební vize Ossy Salonena zhmotnělé čistě jen programováním a klávesami. Studená neživost syntetiky ho ale nakonec dovedla k vytvoření skupiny klasického složení, kde se stal dominantním prvkem silný kytarový riff, na němž je ve výsledku hudba DEPRESSED MODE založena. A právě agresivnější deathové riffy se stávají tahounem, který brání sklouznout do unaveného kolovrátku, který by se od až gothic doomově zaměřeného konceptu mohl očekávat. Tradičnější doomové vyznění tak získává dominanci jen občasně, především pak v závěru alba a jako poněkud paradoxní se může jevit fakt, že skladbou nejvíce odkazující na příbuznost s takovými MY DYING BRIDE je cover verze „Dunkelheit“ od BURZUM, která svojí klišovitou roztahaností v podstatě nechává vyniknout tvorbě samotných DEPRESSED MODE. Přesto na „Ghosts Of Devotion“ nenalezneme nic kompozičně ohromujícího, jde spíše o šikovné práce se skladbami a jejich celkovým vyzněním. Občas se například zjeví i ostřejší vrstvené pasáže, které jako by odkazovaly na kolegy PANTHEON I. Reálnou konvenčnost se skupina snaží skrývat pod pláštěm různých zpestření typu pseudoorchestrálních prvků nebo ženského vokálu, a vlastně vokálu jako takového, který je značně různorodý i díky počtu aktérů, kteří se na něm podíleli. Jako vokální host se zde ostatně zjevuje i Jarmo Salomaa z SHAPE OF DESPAIR, které s DEPRESSED MODE spojuje především jméno zpěvačky Nathalie Koskinen, jež je členkou obou skupin.

Ani bohaté zastoupení vokalistů však nedokáže zakrýt, že pod šikovnými aranžemi se kromě emocionální vypjatosti zrcadlí i vkrádající se prvek nudy. Těžko ho lze skrýt klavírním „vybrnkáváním“, pokud zůstává na úrovni triviálních prstokladů. Strohost „orchestrálních“ partů ostatně DEPRESSED MODE prozrazují hned v úvodu alba, kde se to přehráváním základních rejstříků jen hemží. Častý klavír je tak především prvkem zvukově zpestřujícím, jinak nepřináší příliš zajímavých okamžiků. Ostatně i obecně vzato není nápaditost a kompoziční kreativita tím, co DEPRESSED MODE vytahuje z šedi průměru, tím se stává jen a pouze hra na city, na onu lidskou touhu nechat si týrat dušičku špinavou zvukovou dekou, pod kterou si můžeme schovat své vlastní životaboly. Jako taková je hudba „Ghosts Of Devotion“ zaměřená na subjektivní stránku posluchačovy mysli a šanci oslovit má jen a pouze toho, kdo je ochoten přijmout i zkostnatělou zapáchající mršinu, pokud je podávána na stříbrném podnose zdobeném tajemnými ornamenty.