Jak hlásá zajímavý titulek tohoto alba, MARILYN MANSON je po čtyřech letech zpět, aby nabídl své tělo ke konzumaci. A že to znovu není pochoutka ledajaká ale velmi pálivý pokrm, mohl tušit snad každý.Tedy i ten, kdo je do problematiky svým způsobem zábavného pana Briana Warnera méně zasvěcený. Reklamní slogany hlásají cosi o příklonu současné tvorby ke větší písničkovosti, stejně jako nově nabité principálově obsesi v okultních tématech a vampyrismu, kterými se prý snaží zažehnat své unavené srdce po hektické sezóně, zakončené bolestným rozvodovým řízením s Ditou Von Teese. Nová deska je prý nasáklá sexuálním chtíčem, temnou romantikou a sžíravou posedlostí, zkrátka nic překvapujícího.

Celé album vznikalo výhradně ve spolupráci se zkušeným Timem Skoldem, tedy v rámci současné Mansonovy sestavy s veledůležitou personou. MARILYN MANSON měl v kapele vždy schopné stylisty a songwritery, se kterými se názorově buď shodoval nebo alespoň v rámci možností konstruktivně doplňoval. Ať už to tedy kdykoliv v minulosti byli osobnosti jako Twiggy Ramirez nebo Johny 5, dnes je Tim Skold jejich logickým pokračovatelem. Ubylo elektroniky, umělých zvuků a všemožných mašinek. Zůstaly jen kosmetické doplňky a to zejména coby podpora rytmiky či občasné dohuštění válu. Nové skladby jsou volnější, kytarově různorodější a dýchají jako velmi ohebný organizmus. Hranaté pseudo industriální maršparády z minulého alba „Golden Age Of Grotesque“ (2003) zde nehledejte. Zmizely totiž úplně. Co bych však rozhodně nepotvrdil jsou fámy, že se mistr nechal ovlivnit folkovými písničkáři. Hlavně při pohledu na vystavění samotných písní, které zde zůstávají jak se patří hlasité, o tom nemůže být vůbec řeč. Stejně tak jejich stylistickým uchopením, ohraničeným poměrně omezenými  vyjadřovacími prostředky, které si s sebou nesou jakési neviditelné stigma Mansonovy umělecké minulosti. Novinka je tedy po všech stránkách rockovou záležitostí, více než kdy předtím spjatou se skutečným významem slova „rock“.

V převážně pomalejších skladbách hraje prim zejména specifický Mansonův hlas, zde pojímající větší dávku expresivity než kdykoliv předtím („Just A Car Crashed Away“), ale také kytary. Jsou zde navrstvena skutečná klasicky rocková sóla a valná většina z nich je dokonce (v rámci celku) velmi povedených, což svědčí o skladatelských schopnostech, představivosti a aranžérském talentu Tima Skolda. Nejpovedenější položkou je skvělý pilotní singl „Heart-Shaped Glasses“, navozující atmosféru osmdesátých let, zhýralého nočního světa a velkoměstské dekadence. Takhle silnou skladbu nenapsal Manson už od dob „Mechanical Animals“ (1998) a jestli vůbec někdy. Kapitolou samu pro sebe je i výborný videoklip k této písni, ve kterém Manson dovádí se svým současným lízátkem. Těžkou kanonádou je hned úvodní temně sabbatovské inferno „If I Was Your Vampire“, kde na nás letos citlivější a přemýšlivější klaun procedí skrze dunící riffové kladivo několik zvrhle romantických vzkazů. Zaujala mne „They Said, That Hell´s Not Hot“ s ambiciózními kytarovými vyhrávkami ve své druhé půlce a melodikou příslušící někam k období alba „Holy Wood“ (2000). Vzpomeňte třeba na tehdejší šlágr „Nobodies“. Titulní song v samotném závěru zas upoutá svojí psychedelickou atmosférou, odvahou k poměrně netradičním kytarovým partům, které mají charakter nekonečného „indického“ jamování a stejně tak velmi nakažlivou zpěvovou linkou, která se pomalu plazí jak přežraná dvacetimetrová krajta . To samé v bledě modrém lze říci i o „Just A Car Crashed Away“, ve které se Mansonovo snové trauma odráží v jeho nebývale naléhavém zpěvu. Jeho hlasové eskapády zde dokázaly ve spojení s bluesovým kytarovým partem tuto zdánlivě ležérní píseň neuvěřitelně nakopnout. Naproti tomu „Red Carpet Grave“ a „Evidence“jsou songy, které odkazují na Mansonovu hudební minulost bez toho, aby ztrácely něco ze své zajímavosti. Zde nezmíněný zbytek alba však bohužel nudí.

Osobně pro mne „Eat Me, Drink Me“ představuje protipól k minulému až industriálně chladnému albu „Golden Age Of Grotesque“. Novinka je totiž daleko více zasažena organickou živočišností, byť je hraná v poměrně mírnějším a variabilnějším stylu. Jedinou její nevýhodou je neoddiskutovatelná skutečnost, že jí zejména v druhé půlce dochází dech a některým skladbám osobitost. Často a zbytečně jsou tak zbytečně přejímány banální vzorce z vlastní poměrně ohrané minulosti. Nejlepším albem MARILYN MANSON tak pro mne zřejmě navždy zůstane „Mechanical Animals“ (1998) a v těsném závěsu za ním „Holy Wood“ (2000).