Když před lety přestal být Brian Warner v kurzu, nezanevřel jsem na něj a vždy jsem si jeho novou nahrávku opatřil, a to i přesto, že jeho poslední dvě alba měla po kvalitativní stránce stejně strmou klesající tendenci jako jeho schopnost šokovat a přitáhnout na sebe pozornost něčím novým a ne zas tak úplně blbým. Vše před lety vyvrcholilo zpackanými koncerty, kterými si proti sobě poštval snad i ty nejtrpělivější zbytky věrných, a přestože jej kromě navrátilce a uměleckého dvojčete Twiggyho Ramireze v průběhu uplynulé dekády postupně opouštěli všichni jeho spoluhráči, se kterými kdysi dávno zažíval své slavné časy, nehodil ani v roce 2012 flintu do žita a servíruje nám svou novou specialitu „Born Villain“. Jaká tedy je?

V dnešní době, kdy jeho alba působí o poznání méně progresivně, jsem si uvědomil, že jeho hudba je přesně tím vzorkem, který mne namísto nabíjení spíše energii odsává, což určitě přisuzuji menšímu počtu hitových vypalovaček a novátorských prvků. Jeho neměnný pěvecký projev v kombinaci s poměrně ustálenou instrumentální složkou coby magmatickou hmotou složenou z kombinace syntezátorů, rytmiky a kytar, se prostě dřív nebo později musel omrzet. Málokdo vydrží osmnáct let v prvotřídní formě, to ví i mnohem nadanější machři. Jediné, na čem tedy nyní záleží, je skutečnost, zdali MARILYN MANSON přijdou s albem, na kterém se budou nacházet vygradované a prostě dobře poslouchatelné songy, a to i bez ohledu na jejich výslednou zvukovou stylizaci. Předně tedy musím říct, že novinka „Born Villain“ určitě není zas až takový upír, jakým byla předchozí šíleně dlouhá a unavená kolekce „The High End Of Low“.

Namísto akustické kytary, která mnohokrát opanovala předchozí výtvor, se zde vracíme k elektronice. Její spojení s ostatními nástroji je citlivé, zhruba stejně vyvážené, jako tomu bylo například u alba „Holy Wood“. Osobně mě „Born Villain“ přijde jako takový méně zdařilý pokračovatel tohoto díla. Dokonce jsem nalezl asi pět songů, které považuji za vynikající, což je (oproti době nedávno minulé) velké zlepšení. 

Pilotní singl „No Reflection“ je rozhodně povedená vypalovačka s jasným nájezdem na sloganový refrén, vystavená v duchu nejlepších tradic nejúspěšnějšího období MARILYN MANSON. Za vrchol celého alba však považuji pozvolna gradující mohutné flákoty typu „The Flowers Of Evil“, „Children Of Cain“ nebo „Slo-Mo-Tion“. Tyto tři songy tvoří silný střed nahrávky a jednoznačně z ní vyčnívají. Zbytek je pak pouze více či méně dobrý. Třešničkou na dortu je komatická balada „Breaking The Same Old Ground“, která je pro mne jedinou opravdu zajímavou skladbou závěrečné (a nejslabší) třetiny alba. Nepomůže ani předělávka „You´re So Vain“ od Carly Simon, což je samosebou výtečný song, ale určitě si jej raději poslechnu v provedení sleaze rockových FASTER PUSSYCAT z konce osmdesátých let.

Oproti minulé nahrávce tedy zaznamenávám mírné zlepšení, ale do nejslavnějších momentů kariéry MARILYN MANSON novince stále mnohé chybí. Osobně věřím v Mansonův budoucí velký návrat na výsluní, ale ještě to určitě nějaký ten pátek potrvá (tipuji tak šest let). Myslím, že se dnes tento umělec nachází zhruba ve stejném období, v němž byl jeho velký vzor ALICE COOPER v první půlce osmdesátých let, takže očekávám tak jedno až dvě průměrnější alba. Pak se snad konečně v plné parádě chytne.