Jak už o tři roky dříve naznačilo předchozí album „Youthanasia“ (1994), počali se kalifornští MEGADETH v polovině devadesátých let výrazně přiklánět k písničkovějšímu rockovému vyjádření vlastní tvorby. Tento směr i nadále pokračoval na následujícím albu „Cryptic Writings“ (1997), které v mnohém zašlo ještě o kus dál než jeho předchůdci. Tvrdím tak i přesto, že se na něm nachází několik skladeb, které naopak oslavují rychlejší hudební polohy z úsvitu jejich kariéry. Tato skutečnost měla pak za následek, že dílko působilo z celkového pohledu jaksi neuspořádaně a rozhozeně, oproti starším kompaktnějším výtvorům. Na jednu stranu toto album vyjadřovalo touhu kapely částečně se oprostit od svých metalových kořenů směrem k větší svobodomyslnosti, na stranu druhou na něm byla cítit nutnost nezklamat skalní příznivce.

Přes své nesporné kvality a udržení se v nadprůměru soudobé zámořské metalové scény bylo „Cryptic Writings“ prvním méně jistým došlápnutím a předzvěstí nadcházejícího krizového období, které v řadách zrzounovy kohorty trvá prakticky dodnes. Kapela se tedy na sklonku roku 1996 zavřela v Nashvillu do studia The Tracking Room s producentem Dannem Huffem, který byl dříve mnohým fanouškům znám z působení v hardrockové kapele GIANT. Prvním singlem se dle očekávání stala hned úvodní skladba „Trust“, která patřila spíše k tomu typičtějšímu, s čím se do té doby MEGADETH prezentovali – střední tempo, výrazný riff a zapamatovatelná zpěvová linka tehdy vzbuzovaly u věrných fanoušků kapely pocit jistoty a spokojenosti. Už druhá „Almost Honest“ však dokázala rozčeřit hladinu podstatně razantněji. Myslím samozřejmě v pozitivním slova smyslu. Její odvaha odpoutat se od zaběhlých pravidel a celková kontroverze spočívala zejména v metalovou hudbou nezatížené melodice, lehkosti a vlivu tradičních amerických písničkářů. Pro mne jde však o jednu z nejzajímavějších skladeb v historii MEGADETH. V rockovém duchu pokračuje také následující těžkopádná „Use The Man“, která si pohrává s vlivy pozdního grunge. Naopak „The Disintegrators“ je kvapíkem navozujícím vzpomínky na rané období thrash metalu. I přes slyšitelné retro manýry jde však o poměrně zdařilý pokus navodit ducha zašlé doby. Stejným způsobem je směrovaná i závěrečná „FFF“, která je přece jen trochu více punková. Nejexperimentálnější a zároveň jednou z nejpovedenějších písní je pozvolná zpověď „I´ll Get Even“, plná ambicí oslovit i posluchače orientované na kytarový pop. Zatímco vatové songy „Sin“, „Have Cool, Will Travel“ a „Vortex“ ničím zásadním nepřekvapily, byla skladba „A Secret Place“ naprostou lahůdkou stylu a metalovou hymnou, ve které MEGADETH předvedli své největší trumfy. Generační kytarový motiv jakoby odkazoval na staré ACCEPT (zde jaksi poameričtěné) a dodal písni na důrazu. Její střední tempo pak pozvolna graduje v parádním refrénu. Nejmelodičtější skladbou je zřejmě „She-Wolf“.

Cryptic Writings“ rozhodně není albem slabým, ale je na něm znát pocit mírné nejistoty, jaký tehdy kapelou zmítal. Možná jde o album, které se v historii MEGADETH nejvíce ohlíželo všude možně kolem. Trochu trendovější rockové styly, trochu dřevní americká hudba, jinde zas návrat do metalových osmdesátých let. Mám na něm rád spíš některé jednotlivé písně, protože jako celek působí poměrně nesourodě.