Svým debutem se vzácně trefili do vkusu snad všech možných metalových fanoušků. Aby také ne, když dovedně smísili všechny možné styly, oděli je do slušivého melodického hábitu a ovoněli parfémem skvělé atmosféry. „Back To Times Of Splendour“ se stalo hitem a jeho následovník velmi očekávaným albem. Všechny možné varianty pokračování úspěšné jedničky vyústily v jedinou, díky které zůstali DISILLUSION věrni svému jménu. Po dvou letech jsou zpátky s deskou plnou deziluze. Tedy pro některé určitě.

Jedna věc mi byla už pro prvních posleších velice sympatická. „Gloria“ se dá opatřit všemožnými adjektivy, jen ne mým neoblíbeným „očekávatelná“. Od prvního songu je jasně slyšet, že německé trio se rozhodlo jít s kůží na trh a opustit více méně bezpečné cestičky progresivního kloubení kovu s kovem. Novinka předně disponuje o třídu lepším soundem i produkcí než předchůdce... Je znát, že si label dává na nové naději záležet a ona se mu místo fungujícího koktejlu pro metalové ožungry odvděčí pokusem o svojské a ne až tak obecně přijatelné pojetí moderní tvrdé muziky. Už za to si DISILLUSION vážím...

Jak nejlépe popsat novinku? Tak předně: není to úplně jiná kapela, jak se někde dočtete. Mnoho poznávacích znamének zůstalo zachováno. Typická dynamika a stavba riffů (byť zde hodně zjednodušená). Charakteristické melodie. Prudké střídání nálad. Stejně prudké střídání stylů. Ale zatímco na debut se kapela držela v ozkoušených mantinelech metalu, „Gloria“ lape všemožné ozvy moderní hudby. Přesto je velmi sympatické, že nelze s konečnou platností vyslovit soud, co je druhá řadovka Němců stylově především. Dočkáte se jasných gothic metalových vlivů („Too Many Broken Cease Fire“), vlivů opethovsko-porcupinovských nálad („Untiefen“), svižných metalových hopsaček („Don´t Go Any Further“) i rammsteinovsky laděné sveřeposti („Lava“). Pozorní dozajista zaslechnou i záchvěvy smrtonosné minulosti ansámblu (úvodní riff „Avalanche“). „Gloria“ ale není deskou jednostrannou, skladby střídají tváře, mají sympaticky variabilní rytmický základ i cit pro velmi dobré melodie (typický popěvek „The Black Sea“, refrény „Avalanche“). Nikdy jsem neměl pocit, že by se DISILLUSION popírali a vyvraceli své kořeny, prostě je pouze přesadili do zcela nové zeminy – plné elektroniky a zvukových hrátek. V této zemině se lépe daří i slabině předchozího počinu – Vurtoxově vokálu. Hlavní persóna kapely více pracuje s efekty, odbourala brutální rejstřík a více si pohrává s frázováním a barvou. Vzhledem k ladění materiálu bych řekl, že měl zpěvák úlohu přeci jen zjednodušenou a výsledky jeho práce jsou zcela prosty rozpačitosti.

„Gloria“ nemá z mého pohledu vysloveně slabých míst. Je proměnlivá a poslech od poslechu se mi vkrádaly do mozku jiné motivy, jiné skladby. Zároveň zůstával příjemný nádech originality a specifického přístupu, který dozajista některé fanoušky odradí, ovšem jiné doposud kolemjdoucí duše ke kapele přitáhne. Po každém náznaku oposlouchanosti a následném posluchačském oddychu mě novinka dokázala znovu strhnout. DISILLUSION si zvolili cestu bez jistot. Cestu kamenitou a s cílem nejasným Čeká je opovržení, nebo vzestup? Ber jak ber, „Gloria“ je produktem kapely, která se nebojí. A podle mého produktem, který se kvalitou minimálně debutu vyrovná.