BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mastodont! Chápete? Říkám mastodont. Co je na tom k nepochopení? Prostě to zvíře, takový to veliký, tlustý, líný. Že už vymřeli? Ale houby, to si jen myslíte, protože minimálně ve světě hudby se to takovými mastodonty jen hemží. Jsou velcí, takže se dají těžko přehlédnout, někdy jsou dokonce tak velcí, že vám brání ve výhledu na další, sice menší, ale mnohem čipernější a zajímavější tvory hudební zoo. Mastodonti jsou obrovští, a tak je nějaké srážky s ostatními „drobečky“ neporazí, mají velké zásoby tuku a proto dokáží žít jen tak „z podstaty“, i když už vlastně není kde brát. Chápete to? Podívejte se na skupinu v názvu této recenze, její jméno jsem se rozhodl ani jedinkrát v článku nezmínit, já jí totiž budu říkat mastodont.
Takový mastodont je vlastně vrcholem vývojové linie určitého řádu tvorů, bohužel však linie, která už nemá kam se vyvíjet, mutace probíhají tempem, který v podmínkách rychle se měnící fauny není dostatečně pružný aby zajistil konkurenceschopnost a tak je takový mastodont v jakési slepé uličce. Je sice dostatečně velký na to, aby si na něj nikdo nemohl vyskakovat, ale v agresivním prostředí překotného vývoje se mu jen těžko daří vychovat své stejně nemotorné a líné, bohužel však mnohem menší a zranitelnější potomky. Mastodont je odsouzen k vymření. Ale prdlajs, mastodonti (alespoň ti hudební) nikdy nevymřou, tyto nádoby cuckovatého tuku se totiž nevyvíjejí z líných a nemotorných mláďat, většinou jsou to tvorové, kteří se díky své agresivitě, vynalézavosti, šikovnosti, konexím nebo prostě jen štěstí dostali k naplněnému korytu, ze kterého pro ně bylo radost žrát. A když se navíc kolem vás ostatní tvorstvo hezky uctivě plazí, no neulehli byste po těch hodech ke spokojenému odpolednímu trávení? Jenže výživné žrádýlko se uloží pod kůži, z mrštného tvorečka se stane pohupující se „vazoun“ a když si to dotyčný tvor včas neuvědomí, je z něj najednou mastodont, pro kterého je proplétání se hustým tkanivem hudebních kvalit hodně těžké, takže se ta tlustá potvora začne chovat jako „slon v porcelánu“.
Náš mastodont si dopřál opravdu dlouhého „odpoledního“ spánku, když se probral, nejspíš vyděšeně zjistil, že svět se zatím pohnul kamsi dál a on už není jeho součástí. No to by bylo aby těm drobečkům neukázal zač je toho mastodont, vzal si síťku na motýly „Tempo Of The Damned“ a hurá zase lovit nějaké to ocenění. Jenže úspěch se nevznáší v prázdném prostoru. Ospalí obdivovatelé sice nadšeně přikyvují, ale kdo si za čas vzpomene, že tam kdesi vzadu za stádem rychlých běžců se potácí nějaký ten obr minulosti? A tak se obluda nasere a fofrem vymění síťku na motýly za velrybářskou harpunu „Shovel Headed Kill Machine“, jenže opět problém, před ní přece nejsou velryby, ale draví žraloci a mrštní delfíni. Chtělo by to spíš odtučňovací kůru a lekce z prospaného období historie hudby. To že by se tenhle mastodont mohl dostat do nějaké atletické formy však příliš nadějně nevidím.
PS: Zvukové stránky a instrumentálního zpracování se moje metaforické přirovnání netýká, tyhle aspekty desky jsou zcela v pořádku.
Co říci o současných EXODUS? Opravdu nevím jak to vyjádřit jinak, než přirovnat tuhle „zasloužilou“ skupinu k nemotorně se potácejícímu obrovi.
5,5 / 10
Rob Dukes
- vokál
Gary Holt
- kytara
Lee Altus
- kytara
Jack Gibson
- basová kytara
Paul Bostaph
- bicí
1. Raze
2. Deathamphetamine
3. Kharma's Messenger
4. Shudder To Think
5. I Am Abomination
6. Altered Boy
7. Going Going Gone
8. Now Thy Death Day Come
9. 44 Magnum Opus
10. Shovel Headed Kill Machine
Exhibit B: The Human Condition (2010)
Let There Be Blood (2008)
The Atrocity Exhibition: Exhibit A (2007)
Shovel Headed Kill Machine (2005)
Tempo Of The Damned (2004)
Another Lesson In Violence (Live) (1997)
Force of Habit (1992)
Lessions In Violence (kompilace) (1992)
Good Friendly Violent Fun (Live) (1991)
Impact Is Imminent (1990)
Fabulous Disaster (1989)
Pleasures Of The Flesh (1987)
Bonded By Blood (1985)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 53:10
Produkce: Andy Sneap
Studio: Trident Studios, Pacheco, California
I můj názor na novou desku EXODUS je obdobný. Přestože se počítám mezi věrné stoupence old school US thrashingu, musím sportovně uznat, že druhý návratový počin má svá slabá místa. Zvláště druhá polovina desky svojí kvalitou výrazně zaostává za přesvědčivým úvodem, nemluvě pak o samotném závěru, kde už EXODUS evidentně vaří z čisté destilované vody.
Poctivý thrash metal osemdesiatych rokov minulého storočia, s moderným zvukom. Nič prekvapujúce, ale ani nuda. Niekedy je dobre si takto nostalgicky zaspomínať na časy minulé. Myslím, že od EXODUS sa ani nedá očakávať niečo viac a viac som ani nečakal, preto som s novým dielom relatívne spokojný. V tom celkovom miernom nadpriemere ma najviac zaujali výkony bubeníka Paula Bostapha a speváka Roba Dukesa, ktoré sú naozaj vynikajúce a bez nich by to už asi nuda aj bola.
EXODUS svým comebackovým loňským albem "Tempo Of The Damned" v podstatě reinkarnovali staré thrashové postupy a i když nahrávka příznivcům hudební progrese zřejmě nešla moc pod fousy, fanoušci old school thrashe a nostalgici byli navýsost spokojeni. Na nové desce se však stalo přesně očekávané. Návratový potenciál EXODUS byl dle mého názoru akorát tak na utažení jedné desky a jakékoliv její další pokračování bude jen omílání toho samého. Tohle se děje právě na "Shovel Headed Kill Machine" a ačkoliv i zde se najdou místa, které dokáží uspokojit konzervativní posluchače, kapela v podstatě přešlapuje na místě a snaží ze svého znovuzrození vytřískat co největší kapitál. V pozměnění sestavě, s novým zpěvákem, natočili EXODUS naprosto očekávanou desku, která ještě stále patří do mírného nadprůměru, ovšem s výrazně zdviženým varovným prstem na znamení opuštění scény dokud je ještě čas!
Vrcholná forma z období alba "Fabulous Disaster" to zrovna neni, ale o nějakém vyloženém průseru se také hovořit nedá. Tak jako téměř vždy u EXODUS se i zde jedná o poctivou thrash metalovou řezničinu. Příliš nového toto album nenabídne, ale dolní hranice standartu, který ocení pamětníci bude udržena.
Musim jenom souhlasit s predchozima prispevkama. Tohle slyset nazivo tak si rozmlatim hlavu o podium:)
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.