OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čtyřčlenná jednotka rychlého nasazení z Finska po necelých třech letech hlásí návrat a hned s prvními tóny novinkové nahrávky není nejmenších pochyb, že i tento bude ve velkém stylu. Už předešlá učebnice moderního sypání – „Murderworks“ (2002) - měla potenciál tvořit z příbytků její posluchačů kůlničky na dříví a představovala jednu z možností, jak v grindcore dosáhnout hranice absolutního extrému. Překonání sebe sama za této konstelace se zdálo být takřka nemožné, leč stalo se.
Po industriálním intru zakončeném charakteristickým zvukem nabití brokovnice spouštějí ROTTEN SOUND naprosto zničující palbu moderního a nadsvětelně rychlého grindcore. Laťka extrémního projevu nastavena předchůdcem je opět o notný kus výše a několik prvních poslechů „Exit“ se stává nefalšovanou adrenalinovou zábavou. V těchto chvílích zapomenete na většinu svých oblíbených hudebních extrémistů, protože vám v porovnání s těmito Finy přijdou jako partička senilních fidlalů hrajících na zlaté svatbě starých rodičů.
Ingredience, ze kterých ROTTEN SOUND vaří svých 18 jedovatých lektvarů patří sice do poměrně omezeného grindového kredence, avšak způsob, s jakým s nimi nakládají se dá považovat za přinejmenším osobitý a specifický. Skladbám již tradičně dominují rychlé (často), rychlejší (ještě častěji) a zběsilá (ty úplně nejčastěji) tempa diktované bubenickým alchymistou Kai Hahtou (www.kaihahto.com), mimo jiné také vášnivým jazzmanem, které jsou zároveň i hlavním poznávacím znakem tvorby ROTTEN SOUND. Úspěšná snaha o maximální rytmickou variabilitu při zachování extrémního tempa je posluchačskou lahůdkou a zároveň tím nejpádnějším důkazem o výjimečnosti těchto Finů v rámci grindcoreové scény. Zdatným sekundantem jsou pak válcující kytary, jejichž ostrý zvuk doslova probodává sluchovody a dotváří dojem absolutního zvukového vyhlazení doprovázeného zlověstným řevem Kejio Niinimaaa („g“). Svůj díl „viny“ na tomto faktu nese nepochybně i charakteristický producentský rukopis znalce oboru Mieczko Talarczyka (R.I.P.), který se staral už i o zvuk „Murderworks“.
ROTTEN SOUND předvedli po všech stránkách znatelný posun vpřed a svůj žánr tak obohacují o další skvost, který dokáže fascinovat a maximálně pohltit svou přímočarostí a extrémností. Zachován zůstal jen krvavý odér táhnoucí se jejich existencí už od počátku. Sakra nechť mi nikdo netvrdí, že dělat bordel a zasloužit si přitom maximální respekt je jednoduché. Není totiž bordel jako bordel!
Absolutní palba! Geniálně nasypaný a sugestivně brutální grindcore. K otálení s maximálním hodnocením není nejmenší důvod.
10 / 10
1. Exit
2. Burden
3. Sell Your Soul
4. V.S.A.
5. Follow
6. Maggots
7. Slave
8. Mass Suicide
9. Soil
10. Fail And Fall
11. Greed
12. Slay
13. Western Cancer
14. Nation
15. Havoc
16. Traitor
17. XXI
18. The Weak
Abuse To Suffer (2016)
Species At War (EP) (2013)
Cursed (2011)
Napalm (EP) (2010)
Cycles (2008)
Consume To Contaminate (EP) (2006)
Exit (2005)
Murderlive (DVD) (2004)
Seeds of Hate (Split-EP with MASTIC SCUM) (2003)
Murderworks (2002)
8 Hours of Lobotomy (split s UNHLOY GRAVE) (2001)
Still Psycho (MCD) (2000)
Drain (1999)
Under Pressure (1997)
Splitted Alive (Split-EP With Control Mechanisim) (1997)
Loosin' Face (10'' Picture Vinyl) (1996)
Psychotic Veterinarian (MCD) (1995)
Sick Bastard (7'' EP) (1994)
Datum vydání: Středa, 5. ledna 2005
Vydavatel: Spinefarm Records
Stopáž: 28:33
Produkce: Mieszko Talarczyk & ROTTEN SOUND
Studio: Soundlab Studios
Úúúúúvaháááha beng beng tralalááá tic pic vžůůům grrrrhhaaaavvaa!!!!! Kurva tak tohle HNĚTÁÁÁÁ!!!!! Asi nejlepší grindová deska na pultech.... Ještě lepší než rovněž vynikající Murderworks!!!
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.