Je tomu pár let, co prosákla na veřejnost zpráva, že z legendární rockové grupy DEEP PURPLE odchází poslední z původních zakládajících členů a zároveň nejvěrnější článek, který za celou bezmála čtyřicetiletou kariéru kapelu ani jednou neopustil. Klávesák Jon Lord. Nezdá se ovšem, že by tenhle rockový děd chtěl na hudbu zanevřít úplně. Důkazem budiž poslední dílko z jeho pera nesoucí název „Beyond The Notes“.
Posuzovat vliv DEEP PURPLE potažmo Jona Lorda je holá zbytečnost. Ať přímo, či nepřímo ovlivnili takřka všechny (navrch mají už jen BLACK SABBATH, kteří ovlivnili úplně všechny). Všichni známe Lordovy nezapomenutelné hammondky, které osobně prosadil v rockovém kolbišti. A nezapomíná se ani na snahu spojit rock a symfoniku a to prosím ještě v dobách, kdy byl samotný rock sotva v plenkách (Ne, opravdu ne. S tímhle nápadem tu fakt nebyla první METALLICA). A právě z tohoto symfonického či přesněji klasického cítění vychází „Beyond The Notes“. Lord patrně usoudil, že bengálu už bylo za ty roky dost a zkomponoval tedy důstojný důchodový soundtrack pro studené zimní večery u krbu. Je sice znám a uznáván hlavně jako klávesista, ale tento nástroj na albu zdaleka nedominuje. Na druhou stranu se rozhodně nedá říct, že by zkomponoval sólovou desku se symfonickým orchestrem, i když je jeho částí všude dost a dost, hlavně smyčců. O tom, že se dočkáme i legendárních hammondek, netřeba pochybovat. Skladby je poměrně těžké někam zařadit. Jsou tu lehce ostřejší a promyšlenější kousky typu „Cologne Again“, z nichž se dá vcelku i vysledovat rocková minulost. Jako nejzajímavější z nich bych vypíchnul hned druhou skladbu „De Profundis“. Právě ta mi z celého alba přijde nejpropracovanější a mně osobně oslovuje nejvíce. A pak jsou tu i totální cajdáky jako „One From The Meadow“. Ty by někdo mohl označit za klasiku, no mně spíš hlodá v mysli červíček popu. Ale to vůbec nevadí. Ať už hraje z této desky cokoli, vyznačuje se to vždy velmi příjemnou poslouchatelností a obrovským muzikálním citem, jenž je součtem talentu a dlouholeté hudební praxe. A nezůstalo jen u nástrojů. Zhruba třetina skladeb je odzpívaná povětšinou ženským zpěvem, jeden kousek i mužským hlasem. Tady mi ale trošku vadí výběr hlasů. Ne nejsou špatné, rozhodně ne. Ale přijde mi, že existují i lepší zpěvačky.
Na Lordově albu si nejvíce cením volnomyšlenkářství a pohody, která z něj přímo čiší. Ten člověk má hudbu za ta léta v krvi hluboce zažitou a na tomhle materiálu je to cítit z každé noty. Ačkoli se nejedná o rockovou hudbu, může být pro spoustu fanoušků DEEP PURPLE, zejména těch otevřenějších, jeho tvorba stále přitažlivá. A určitě nejen pro ně.
