Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když v roce 2004 vtrhli Němci DISILLUSION na scénu albem "Back To Times Of Splendor", bylo to příjemné překvapení. Jejich melodický a progresivní death metal měl všechny potřebné vlastnosti a ingredience, aby oslovil tehdejší fanoušky žánru. A nejen to. I s odstupem téměř dvou desítek let je to stále kladně hodnocené dílo. Pokud bych teď začal vyjmenovávat důvody, proč byla jejich prvotina tak úspěšná, zřejmě bych se pak začal opakovat při popisu aktuální desky. Tyto dva počiny mají totiž co do stylového zasazení, kompoziční a aranžérské stránky i způsobu prezentace hodně společného. "Ayam" působí až jako reinkarnace těch starých časů, které DISILLUSION přetrhli v roce 2006 rozporuplným albem "Gloria". Tehdy se jejich poněkud experimentální, industriálem deformovaný metal již nesetkal s takovým pochopením. Možná i to poslalo skupinu do ústraní a nakonec téměř do zapomnění.
Když pak v roce 2019 přišlo obrození albem "The Liberation", bylo to dílo naznačující snahu navázat na úspěšný debut, ale i pokusit se znít vyzráleji a dospěleji. Tyto kontroverze na sebe trochu narážely, přesto byl návrat skupiny příjemný a ukazoval, že Andy Schmidt svou skupinu naočkoval druhou mízou. Čtvrté album "Ayam" je pak již zralým ovocem jeho snažení. Obavy, že jako na "Gloria" odskočí k nějakým experimentům se nesplnily, výsledek je naopak vycizelováním a obohacením předchozího počinu a částečně i onou reinkarnací síly debutu. Přesto se skupina tak úplně neopakuje, využívá sice podobných melodických postupů i aranží, ještě mnohem více ale sází na epické a rozvláčné kompozice, ve kterých si hraje s náladami a hudebními vrstvami, plynule přechází mezi jednotlivými motivy a šikovně klade důraz i uvolňuje. Principy jsou to pro skupinu již osvědčené. Rozdíl tak je možno hledat především ve finálním vyznění, které působí propracovaněji a o stupeň jemněji než na debutu, a to i díky Andyho vokálu, který je vyzrálý a mnohem uvolněnější než na "The Liberation", kde občas v melodických pasážích nebyl až tak přesvědčivý. Na "Ayam" je jeho zpěv o mnoho dokonalejší, dokáže i ostře kousnout, ale hlavní síla je v jeho citlivé poloze držící se klidně konejšivého tónu. Vyznění skladeb tak v některých případech sklouzává až do progrockových aranží a právě v těchto polohách to skupině sluší úplně nejvíc.
DISILLUSION posunuli svou epičnost o kus dál do emotivní melancholie, což jsou polohy, které na "Ayam" nabraly na působivosti a překvapivě se staly nosnými momenty alba. Přesto jde o desku oplývající ještě větší pestrostí než předchůdci a rozhodně neztratila ani dravý metalový švih. Se samozřejmým půvabem se přesouvá tam a zpět mezi heavy ostrými a jemnými pasážemi. Obsahuje rozmáchlé kompozice, třeba "From the Embers" disponující napětím nebo pompézní otvírák "Am Abgrund", proměnlivý, plný energie i uvolnění, vokálních kontrastů i zajímavých prvků včetně partů dechových nástrojů. Ale i přímočařejší hitovou klipovku "Tormento" postavenou na silném melodickém motivu. Kontrastní "Abide the Storm" zase svádí pomyslnou bitvu melancholie s agresivním důrazem. Uvolněná jemnost části "Longhope", "Nine Days" a především "Driftwood" naopak chvílemi připomene rozjímavé album "Damnation" od OPETH. Je tam ta náladová aura, která fungovala tehdy a zjevně má své místo i v dnešní době. Přesto je jedním z důvodů, proč je třeba o současných DISILLUSION mluvit i v kontextu doby a přiznat, že jejich tvorba se nese i s určitým odérem retra. Je pak jen na konkrétním posluchači, zda takové kulisy přivítá, nebo ne. Vždyť v dnešní době se daří velkému množství kapel, které si na vytěžování minulosti nezakrytě postavily image. A proč ne? Nakonec stejně záleží jen na tom, jestli je daná hudba silná a působivá, zda dokáže uchvátit a upoutat, má prostě tu správnou auru, aby potěšila. A v tomto ohledu se to Němcům zjevně povedlo minimálně u velké části fanoušků jejich prvotiny, což věcně doložím i umístěním na pátém místě v žebříčku nejlepších desek roku 2022 dle hodnocení zde na Metalopolis (METAL VALHALLA 2022).
Souhlasím. Ale neodpustím si poukázat na slabinu DISILLUSION. A tou je jakási nevyrovnanost, která se táhne celou diskografií. Vystřihnou skvělý song, motiv, riff, aby za chvíli uspávali hada.
7. ledna 2023
ZE SHOUTBOX-u
Marigold
Na album jsou tihle Němci celkem skoupí, ale když už nějaké vydají… tak se sakra počítá. Novinka je vlastně odrazem nestárnoucího debutu ve svém jedinečném plynutí a střídání agrese a něhy. Riffy jsou killer, melodie přivírají oči a top 10 je věcí jistou.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.