Po pěti dlouhých létech, v nichž se toho ovšem událo možná více, než by se mohlo na první pohled zdát, se koná studiový návrat HYPNOS. Kapely, jež se po dlouhém období hibernace mezi léty 2006 až 2009 vrátila s monstrózním deathmetalovým opusem „Heretic Commando: Rise Of The New Antichrist“, a která tím pádem měla už skutečně nejvyšší čas, aby nás zase jednou nechala přičichnout k čemusi novému z její autorské tvorby.

Přepečlivé přípravy, dostatek času a zatraceně promyšlený koncept, to vše mělo na svědomí fakt, že byť trochu jiné, navázalo album „The Whitecrow“ (netradičně spojující oba anglické výrazy ze svého názvu v jeden) na svého předchůdce tím nejlepším možným způsobem – je totiž znovu tak poutavé, určující a hudebních zážitků plné, přestože když se to vezme kolem a kolem, bavíme se stále o tom starém dobrém, klasickém death metalu.

Tentokráte jej však HYPNOS, potažmo výsadní autor Bruno poněkud „načančali“, tedy občas jej nechali výrazně zpomalit, občas mu dodali dokonce melodických zpěvů a vůbec se tak nějak snažili přistupovat k onomu smrtelnému jádru jejich produkce z poněkud jiného úhlu pohledu. Výsledek tomu jistě odpovídá, protože pokud bylo smyslem (jakože zřejmě ano) oslovit posluchače zase trochu jinak, nemohla kapela postupovat lépe.

Významnou roli v tomto směru samozřejmě hraje již naťuknutý koncept, který sice není příběhem v pravém slova smyslu, vyprávěným napříč celou nahrávkou, ale za to má tak výrazné a v probíraných souvislostech rovněž nečekané rysy, až se jeví být doslova určujícím. „The Whitecrow“ totiž není nikdo jiný, než mladý muž, který se rozhodne zdůraznit všechno pozitivní ve svém životě a naučit tomu i celý okolní svět, se všemi jeho špatnostmi, uspěchaností a nedostatkem pravé a přirozené lidskosti, respektive jej „vyléčit“. A tak si nasazuje pověstnou masku morového doktora, tentokráte však bílou, protože se chce odlišit od ostatních „nemocných“, a ústy Bruna, jeho jakéhosi alter ega, promlouvá o všem, co by mělo být v životě lidském podstatné, a co ne.

Odtud tedy názvy skladeb jako „One Flesh, One Blood“, „Get Inspired By The Light“, „About Trust“ či „The Gift Of Hope“, příkladně dýchajících pozitivním přístupem k životu. Ve své podstatě deathmetalový charakter těchto kusů však na jejich vyznění pranic nemění, ba dokonce často naopak přispívá k ještě větší působivosti, jako například hned v prvním z právě vyjmenovaných, kde je sice refrén vyšponován k velmi vysoké rychlosti, ale to celému výrazu skladby ještě navíc dodává na uvěřitelnosti a přesvědčivosti. On celý nástup alba je vůbec mimořádně zvučný, protože od charizmatického intra v podání Paula Speckmanna (MASTER) až po předěl v podobě instrumentálního kacířského kousku „Haereticum Minuet“ se servíruje vskutku tučná deathmetalová hostina plná nejen výtečných riffů, ale především toho, čemu se obyčejně říkává „tah na bránu“. V tomto směru je myslím HYPNOS na domácím poli jednoznačně identifikovatelný a nenapodobitelný, protože jen on dokáže podobným způsobem strhnout na svém albu stavidla vaší pozornosti a už je nikdy nepustit zpět do původní polohy.

Tím „nikdy“ samozřejmě myslím do konce hracího času alba, protože až tam vás „The Whitecrow“ následně udrží v napětí a nepustí ze svých kovově dráždících spárů, podpořených výtečným celkovým zvukem s nenápadně vytaženou baskytarou (slyšte ji třeba v „Get Inspired By The Light“!). Čekají vás další znamenité smrtící kusy, ale i závěrečný experiment „Too Dark To Shine, Too Young To Die“ s hostujícím zpěvem Skunyho (SHATOON), jímž se uzavře celý ten padesátiminutový opus o bílé vráně, novém hrdinovi z vyprávění o HYPNOS. S ním se Brunova eskadra vrátila stejně silná jako před oněmi předlouhými pěti léty a s ním, zdá se, prožije ještě mnohé hojné časy.