IOTUNN - Kinship
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Němečtí DISBELIEF patří k zarputilým a aktivním kapelám vydávajícím s železnou pravidelností nová alba. Že se tak neděje za cenu klesající kvality se nás tahle partička pokouší po dvou letech přesvědčit s novinkovou deskou „Navigator“. Vyobrazení plachetnice z časů minulých jakoby mělo symbolizovat, že skupina nehodlá stát na místě. Na druhou stranu je známo, že DISBELIEF si už dávno našli ten svůj styl a do nějakých větších experimentů se moc pouštět nechtějí.
Tohle přesně platí i o jejich aktuální nahrávce. Kapela je i nadále věrna svému těžkotonážnímu metalu plného pocitů beznaděje a bezútěšnosti. Hutné kytarové hradby, z jejichž útrob se ozývá zoufalý řev Karsten Jägera, je stále typickým a nezaměnitelným znamením německých. Tato zvláštní odnož metalu mající svoje kořeny někde na pomezí death metalu a hardcore má v jejich podání zvláštně přitažlivou příchuť. Příchuť utrpení a bolesti, což jsou asi ty nejvýraznější emoce sdělované prostřednictvím hudby DISBELIEF. Pravda, na „Navigator“ lze v této oblasti pozorovat patrnou transformaci nálad směrem k optimističtějším polohám, ovšem očekávat, že se DISBELIEF nyní vrhnou do světa muziky pro bavení davů jsou i nadále lichá. Krom uvedeného je zde i zřejmá snaha pilovat svůj zvuk a, proč to neříct, vydolovat doslova maximum z minulých nápadů jejich omíláním. Není potřeba podléhat panice. Je totiž skoro až obdivuhodné, jak tato pětice dokáže vydávat takřka totožná alba a přitom působit jako kapela, která nestojí na místě. Snad za to může právě ta zmiňovaná přitažlivost jejich hudby, snad fakt, že dokážou z několika málo jednoduchých součástek (nekomplikované rytmické motivy, těžkotonážní hardcoreové riffy…) sestavit funkční a nezdolný stroj (úderné, agresivní a především zdařilé skladby).
DISBELIEF si prostě jedou dál po své linii a nutno dodat, že prozatím bez výraznějšího zaklopýtnutí. Ovšem i přes vyřčená slova chvály je rozcestí již na dohled. Příště už by totiž chtělo přeci jen trošku zaexperimentovat.
Těžktonážní Němci setrvávají ve vytyčené stezce, přičemž se soustředí hlavně na pilování vlastního zvuku a především hudebního rukopisu. Opět kvalitní deska z jejich dílny.
7 / 10
Jonas Khalil
- kytara
Tommy Fritsch
- kytara
Kai Bergerin
- bicí
Jochen Trunk
- basa
Karsten Jäger
- vokály
1. Navigator
2. When Silence Is Broken
3. The One
4. The Thought Product
5. Between Red Lines
6. It Is Simply There
7. Falling Down
8. Passenger
9. Selected
10. Sacrifice
Killing Karma (2024)
The Ground Collapses (2020)
The Symbol of Death (2017)
Protected Hell (2009)
Navigator (2007)
66Sick (2005)
Spreading The Rage (2003)
Shine (2002)
Worst Enemy (2001)
Infected (1998)
Disbelief (1997)
-bez slovního hodnocení-
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
Pětačtyřicet minut čirého utrpení. Denverská black/death metalová zrůda si zachovala až nesportovní tlak a k tomu nám ještě pořádně zčernala. Pokud se rozhodnete spočítat pasáže, kdy vám BLACK CURSE dají prostor se nadechnout, dojdete k číslu nula. Bravo.
Ze zatuchlé jeskyně vylezla trojice neotesaných Švédů a jala se kázat okrajový, primitivními instinkty řízený OSDM. Individua oděná v zástěrách z kůže ulovených zvířat třímají v pazourách prvotní nástroje a promlouvají k nám nechutným vepřovým jazykem.