Tón jako projev čisté beznaděje, akord jako výkřik zoufalství, chroptící dušené sténání jako příznak vrcholící krize. Výbuch vzteklé hudební agresivity, melodická rezignace nad týrající útočností traumatických představ. Myslíte, že mluvím z cesty? Pak je to zřejmý důsledek soustředěného poslechu poslední desky DISBELIEF, pacholků, kteří mě už léta pronásledují svým depresivním pojetím hudby mixujíc hardcore a death s podivně působivými náladami preparovanými z rozpadajících se zbytků doomové mršiny.
Již šesté album těchto německých brutalistů dokladuje, že se tito maníci už asi nadobro uzavřeli ve své plísní páchnoucí budově vystavěné z agresivních výbuchů schízy i depresivních záchvatů. Novinkový počin ani na chvilku nevystrkuje nos ze zdí vystavěných minulými deskami a DISBELIEF se tak dostávají do role byť velmi osobitých, přesto vykradačů sebe sama. Přesto však není hudba na aktuálním albu o nic horší než na předchozích dvou počinech, je pouze postavena na nachlup stejných principech a šablonách. Agresivita hardcorové řvavosti a pochmurná depresivita valících se death/doom postupů je model, který se skupině v minulosti perfektně osvědčil a nutno dodat, že v těchto vodách jsou DISBELIEF nebezpečným (byť v temnotách hlubin se skrývajícím) žralokem.
DISBELIEF si mě získali už dávno a jednou z osobitých příčin je specifický vokální projev Karsten Jägera, který dle mého mínění nemá v brutální hudbě obdoby. Hrdelní dávivý řev je v jeho provedení nepochopitelný svou silou a razancí při zachování onoho chvějivého chroptění, při kterém naskakuje husí kůže. Přesto umí tento týpek víc než jen řvát, z jeho projevu je cítit i značná melodičnost. Každopádně chudáci hlasivky musí dostávat zabrat. Ale k tomu, aby Karstenův vokální (snad raději kanální) projev mohl dostatečně vyniknout, je samozřejmě zapotřebí kvalitní hudební základ. Ten je, jak už jsme od DISBELIEF zvyklí, nepříliš komplikovaný a postavený především na chvějivých, jakoby ze řetězu urvaných riffech, které s dunivostí vynikají díky dokonalé corově laděné zvukové stránce, která je na posledních albech této skupiny samozřejmostí. Přes jistou „plytkost“ hudebních motivů dokáže skupina vystavět své skladby do postupů silně působivých a gradujících, přes jistou jednoduchost zde nenajdete prázdné plácání se na místě, bez nutnosti hledání složitých aranží skupina formuje svůj projev do dusivých nálad i řvavé nervozity. Ať už se krčíme při výbuších rychlejší a agresivní hudební nálože („Try“, „Crawl“) nebo proplouváme klidnějšími vodami s doomem koketujících zasmušilejších skladeb („Continue From This Point“), vždy je v této hudbě přítomna pro DISBELIEF charakteristická skličující nálada.
Mnohé skladby, například „Sick“ nebo „Rewind It All (Death Or Glory)“, se však snad až příliš nesou v intencích minulého alba, objevují se dokonce i podobné motivy. Jako slabinu současné tvorby německých ukřičenců tak nutno definitivně označit absenci vývoje, který po albu „Worst Enemy“ v podstatě ustal. A tak občas poněkud nostalgicky vzpomenu na album „Infected“, které sice není tak produkčně a zvukově dotažené, ale svojí variabilitou a velmi zvláštně nedefinovatelným kouzlem zůstává v mém žebříčku stále na vrcholu tvorby DISBELIEF. I současná produkce však má bezesporu silné charisma a je dotažena do jisté profesionálně podané a působivé formy, kterou si skupina zjevně vzala za svou, a které se asi hodlá zuby nehty držet. Nezbývá než si přát, aby se z tohoto osobitého pojetí nestala rutina, která začne nudit. Zatím to DISBELIEF stále vychází (alespoň u mě rozhodně), ale všeho se člověk jednou nabaží, i kvalitní hudby, když je stále stejná.
