Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po všech stránkách veliký progres předvádějí oproti svému 2 roky starému debutovému albu britští KUROKUMA.
Pokud se budeme dívat na současné dění v oblasti retrospektivního thrash metalu jako na volný ring, tak v rámci domácí ligy už je konkurence více než solidní a každoroční klání slibuje velice napínavou a vyrovnanou soutěž.
Australští A NIGHT IN TEXAS se zformovali v roce 2010, tedy přesně v časech vrcholící deathcorové horečky, kdy tento rychle do popředí se protlačený žánr začínal svoji cestu dolů.
Britští ORANGE GOBLIN nepatří zrovna k nejagilnějším hudebním uskupením. Vždyť průměrná délka mezi jednotlivými řadovými deskami činí v jejich případě něco kolem 4 let...
Mezinárodní sestava protřelých deathmetalových hudebníků se už před pár lety dala dohromady proto, aby opět hrála death metal.
Je zvláštní ironií osudu, že k sepsání recenze knihy amerického metalového publicisty Alberta Mudriana jsem se dostal téměř 20 let od momentu...
Doposud jsem se s tvorbou libereckých spíše míjel a vlastně ani nevím proč. Ty ozvěny starších LVMEN, festival emocí a hůře definovatelná těžká atmosféra dělají z nahrávky pro mě velmi chutné sousto. Jdu se zavrtat pod její povrch => další poslechy nutné!
Stoner / doom / heavy metal tradičního ražení a s "čarodějnicí" za mikrofonem není už žádné unikum. Vlastně ním není ani nová deska amerických CASTLE. Přesto však nahrávka nabídne příjemnou společnost těžký kytarových riffů a (před)pekelných melodií.
Řeší se tady LEPROUS a přitom se zapomíná, že dnes vychází hned několik pořádných extrémů. Primitivní síla z Helsinek rozhodně nepřekvapí změnou přístupu, ale proč si zoufat, když tento skoro půlhodinový ekrazit opět nachází svůj cíl a trhá vše na prach?
Dlouho očekávaná novinka je tady a spolu s ní 17 minut anihilačního nářezu, opět kombinujícícho vlivy několik extrémních stylů s typickým chrástivým zvukem kytar alá švédský death. A není to po těch letech málo? Vlastně ani ne,dejte repeat a uvidíte sami!
Model se definitivně vyčerpal. Výrazně se upustilo od metalových pasáží, což není ten hlavní problém. Svízel je v tom, že i v té "rockovější" složce se jede na setrvačník a skutečně dobrých nápadů tu moc není. Bohužel to příliš nefunguje v žádném ohledu.
A to já si ještě oproti Noisymu přisadím. Takhle mě NILE naposled bavili možná před 20 lety. Moment překvapení sice už dávno zmizel v propadlišti dějin, ale jako tradiční us brutal death album funguje výborně a ani ten Egypt tam nakonec také nechybí.
Návrat k plnšiemu zvuku skreslených gitár na vlnách pohodovej melanchólie s charizmatickým vokálom funguje opäť dokonale. Nahrávka nabitá celým spektrom emócií s fantastickým zvukom exceluje vo všetkých rozmeroch post doom/rock žánru.
Metalcore vo veľmi šťavnatej podobe! Keith Buckley, frontman pradávnych a už žiaľ nefunkčných EVERY TIME I DIE a jeho nové pôsobisko v prekvapujúco výraznej forme. Toto sa podarilo v každom jednom ohľade.
Doposud jsem se s tvorbou libereckých spíše míjel a vlastně ani nevím proč. Ty ozvěny starších LVMEN, festival emocí a hůře definovatelná těžká atmosféra dělají z nahrávky pro mě velmi chutné sousto. Jdu se zavrtat pod její povrch => další poslechy nutné!
Stoner / doom / heavy metal tradičního ražení a s "čarodějnicí" za mikrofonem není už žádné unikum. Vlastně ním není ani nová deska amerických CASTLE. Přesto však nahrávka nabídne příjemnou společnost těžký kytarových riffů a (před)pekelných melodií.
Švédská rodinná kapela se příliš nenechává svazovat žánrovými mantinely. Minule to bylo laděno hodně do folku. „Lullaby“ oživuje taneční rytmy postavené na power metalovém podkladu. Opět velmi dobré, jen je škoda, že je to pouze singl.
Jude Law jako sebedestruktivní lovec amerických nácků v temném a tvrdě tenzním thrilleru podle skutečných událostí. Australan Kurzel se s tím nesere a ve filmu, který nejvíc připomíná Sicario či Wind River, zobrazuje zrůdnost i svůdnost US fanatismu.
Zasloužený trest pro ty, kteří Todda Phillipse pasovali na Spasitele komiksu. Nesoudržná slátanina selhává ve všech žánrech, o než se pokusí, svou naivitu každopádně skrývá agresivní temnou introspekcí, která je ještě legračnější než ten psychomuzikál.
