DUNA: ČÁST DRUHÁ - Vizuálně opulentní mesiáš sci-fi žánru přichází

DUNA: ČÁST DRUHÁ - Vizuálně opulentní mesiáš sci-fi žánru přichází

DUNA: ČÁST DRUHÁ - Vizuálně opulentní mesiáš sci-fi žánru přichází

DUNA: ČÁST DRUHÁ - Vizuálně opulentní mesiáš sci-fi žánru přichází

A je to tady. První díl si odnesl neuvěřitelných šest Oskarů a druhý sliboval ještě větší a epičtější zážitek. Tam, kde se jednička snažila vybudovat svět a narýsovat postavy, nechal druhý díl vše rozkvést v monumentálním finále původní knihy Duna. První recenze z předpremiér nešetřily chválou a ani já nebudu. Nicméně nutno také dodat, že Duna od Denise Villeneuva není ultimátním zpracováním knižního kultu Franka Herberta. Jinými slovy, není bez chyb. Přiznám se, že mě často štvou hlasy, které kritiku filmových adaptací zakládají na tom, že “to není přesné”, ale tady si neodpustím podobné chování, protože mi film nepřinesl hned několik scén, které jsem čistě subjektivně považoval za velmi důležité a těšil jsem se na jejich zpracování. Tady jsou upraveny, nebo nejsou vůbec. Současně se asi neubráním srovnání s adaptacemi románu, které režírovat David Lynch i John Harrison. Obě dvě předchozí zpracování Duny mám vlastně velmi rád. Byť každý z nich má své silné i slabší stránky.

Pojďme nyní k Duně aktuální. Denis Villeneuve navázal přesně tam, kde se minule skončilo. Paul Atreides poprvé zabil. Se svojí matkou začíná žít s Fremeny, mezi nimiž se šíří zvěst o pradávném proroctví. O příchodu mesiáše, kterým by měl Paul být. Oproti ostatním filmům je tu nejlépe zobrazeno to, jak se Paul snaží před tímto osudem unikat, jak se současně vzdaluje od své matky, jež proroctví cíleně přiživuje. Skvěle tu funguje i romantická linka s Chani, kterou hraje Zendaya. Chemie mezi oběma funguje skvěle a odhaluje i mnoho charakterových rysů postav. DUNA: ČÁST DRUHÁ v tom naprosto parádně funguje v duchu hesla „show, don‘t tell“. Hodně věcí je odvyprávěno prostřednictvím vizuálu, nikoliv slov. Vzpomínám si, že režisér se nechal slyšet, že jeho snem je vytvořit v budoucnu film, kde se vůbec nebude mluvit. Tento přístup je tu více než citelný.

DUNA: ČÁST DRUHÁ

Chemie bohužel už tak dobře nefunguje s matkou Paula Atreida. Jejich vztah by si rozhodně zasloužil více pozornosti a to samé lze říci i o lady Jessice jako postavě. Právě svojí matkou a fremenským předákem Stilgarem je Paul dotlačen do celkem zásadního přerodu, který se stane velmi náhle. Jako byste tlačili obrovskou kouli na vrchol, za kterým je prudký sráz. Jakmile se tento přerod postavy stane, film nabírá na rychlosti a velmi často je to k jeho škodě, protože finále není dostatečně vybudované a zasloužené.

Pak je tu vizuál. Přiznám se, že bezprostředně po filmu jsem byl ohromen. V některých ohledech jsem stále a rozhodně si do kinosálu půjdu sednout ještě jednou, ale na pár  rovin filmu se vyplatí upozornit. Denis Villeneuve vám některé scény předkládá v opravdu majestátním měřítku. Je to velkorysé, dechberoucí. A… velmi čisté. Jsou tu záběry, kde mi ta preciznost začala vadit. Například aréna na domovské planetě Harkonnenů, Giedi Prime, vypadá opravdu obrovsky, ale v tom, jak je všechno dokonalé a začištěné, je výsledný dojem až příliš počítačový. Jsou tu chvíle, kdy vás prázdný prostor a měřítko přímo zatlačí do křesla, ale současně v mnoha momentech ubírají na uvěřitelnosti. Byť chápu, že výsledkem mělo být i nějaké podtrhnutí vlastností velkorodu Harkonnenů a jejich nesmlouvavé tyranie.

DUNA: ČÁST DRUHÁ

Vizuál tu velmi silně pracuje i s barevností, která se během filmu mění. Od oranžových dun, přes šedou až k čistě černobílé. To, jak DUNA: ČÁST DRUHÁ dokáže jen barevnou paletou pracovat s divákem, je vrchol dané disciplíny. To, jak jednotlivé snímky rámuje, jak narušuje některá zavedená vizuální pravidla, je nesmírně občerstvující. Kameraman Greig Fraser tu předvádí absolutní mistrovství.

Další velmi zásadní skládankou do celku je hudba od Hanse Zimmera a to, jak se pracuje s místy, kde hudba vůbec není. Soundtrack neobsahuje výrazné melodické momenty, ale je řádně robustní a dunivý tam, kde se to hodí. Zimmer navíc vymyslel a upravil některé nástroje, kterými obohacuje zvukové rejstříky. Celkový sound má díky tomu opravdu zvláštně mimozemský dojem, který skvěle zapadá do vizuálu.

Pak je tu obsazení. Vedle fakt skvěle hrající party z jedničky tu mnohem více prostoru dostává Zendaya a máme tu i několik nových vedlejších postav. Z nich je asi nejvýraznější Austin Butler v roli Feyd-Rautha, tedy synovce Barona Vladimira Harkonnena. Ačkoliv mě na jednu stranu mrzí, že Harkonneni nejsou zrzci jako v knize a předchozích filmech, tak jejich plešatý „look“ bez obočí tu má opravdu něco do sebe. Z Austina Butlera v mnoha záběrech ční jen rty, které jako by někdo vyříznul z katalogu o dokonalé smyslnosti, a pak zlovolné mhouřící se oči. Je málomluvný a působí jako hrozba. Temnou stranu síly ztělesňuje téměř dokonale a předčí v tom i samotného Barona, který bohužel nedostává tolik prostoru, kolik by si jeho figura zasloužila.

DUNA: ČÁST DRUHÁ

Trochu rozpačitý jsem byl z Christophera Walkena, jenž hraje Císaře Shaddama IV. Jeho postavě a dvoru není věnovaná příliš velká pozornost a i on sám nepůsobí jako důležitá figura. Chápu, že záměrem bylo zprostředkovat, že je částečně pod silným vlivem čarodějného sesterstva Bene Gesserit. I přesto na mě jak prezentace, tak zahrání jeho postavy působí minimálně rozpačitě. Kde cítím naopak obrovskou sílu, je vykreslení situace kolem mesiášství Paula. Tento dějový oblouk je hlubší, než v jakémkoliv ze dvou předchozích zpracování Duny. To samé lze říci i o vykreslení pletich Bene Gesseritu a obecně špinavé politiky vesmíru Duny. Byť trochu zamrzí, že do této hry téměř nepromlouvá například kosmická gilda, která je v knihách výraznějším hráčem.

DUNA: ČÁST DRUHÁ

Co říci závěrem? DUNA: ČÁST DRUHÁ se povedla. Rozhodně je to film na velká plátna a kina s dobrým zvukem. Ten velkolepý vizuál si doma prostě neužijete. Viděl jsem celkem rychle za sebou Dunu a posledního Wonku a musím vyseknout poklonu Timothée Chalametovi a jeho hereckému talentu, protože je naprosto výborný v obou rolích, byť jsou obě na zcela opačném hereckém spektru. Film jak na poli akčních scén na jedné straně, tak ve zpracování témat jako je náboženství nebo ekologie výrazně převyšil mé očekávání. Současně je skvělé, že dvojka uspokojivě ukončila všechny důležité dějové linky, ale přesto si nenápadně nechal otevřená zadní vrátka na pokračování, jež je již oznámené. Přes všechny výhrady, které jsem tu měl, je to dechberoucí podívaná, která za poslední dekádu má jen pár vyzyvatelů v rámci sci-fi žánru ve vizuálu, ale žádného ve své monumentálnosti a epičnosti.

 22

RIP
RIP

Verdikt

Vizuálně opulentní sci-fi, které má v rámci subžánru jen minimum vyzyvatelů. Pro taková díla byla postavena kina.

Hodnocení

Autor
8,5 / 10
Redakce
-
Čtenáři
8,7 / 10

Další informace

USA / Kanada, 2024, 166 min
Režie: Denis Villeneuve
Předloha: Frank Herbert (kniha)
Scénář: Jon Spaihts, Denis Villeneuve
Kamera: Greig Fraser
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Timothée Chalamet, Zendaya, Rebecca Ferguson, Javier Bardem, Josh Brolin, Austin Butler, Florence Pugh, Dave Bautista, Stellan Skarsgård, Christopher Walken, Léa Seydoux, Anya Taylor-Joy, Souheila Yacoub, Charlotte Rampling, Roger Yuan, Babs Olusanmokun, Steve Wall, Giusi Merli, Imola Gáspár