DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Cesta do Brna je ze všech stran lemována nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. A hlavně krví na silnici. Bažanti, koroptve, vlaštovky, zajíci, ježci a dokonce i nutrie. Jen bobra jsem za denního světla nezahlédl. Avšak je třeba to absolvovat ve jménu splácení dalších covidových dluhů.
Milena Eva alias GGGOLDDD loni vydala výbornou, hlubokou a podmanivou temnou desku „This Shame Should Not Be Mine“. Z jiného úhlu pohledu desku možná velmi nepříjemnou hudebně a hlavně textově. Dark wave, synth-wave, dark pop, elektro pop, alt pop a mnoho dalších. Takové přívlastky lze najít k žánrovému označení obsahu alba. Vyzpívat se z traumatu způsobeného znásilněním, nebo se o to alespoň snažit, je nepochybně pro tvůrce osvobozující. Pro některé (potenciální?) posluchače však může být těžko stravitelná.
Tak či onak, éterická Milena je fenomenální charismatická pěvkyně s plnou kontrolou nad rozsahem i silou svého hlasu, i když se jeho rozsah trefuje do sopránu. Na Youtube lze spatřit koncerty s pětičlenným doprovodem. Na tuto šňůru se Milena vydala s trojkou chlapů. Standardní live drumkit byl nahrazen elektronickým padem a jeden z hudebníků (Vincent, jak jsem se dočetl) zároveň obstarával kytaru i syntezátory. No co, když to zvládne leckterý domácí kytarista a skoro zadarmo, dá si říct i zručný Nizozemec. Basa byla vypuštěna a ani to nevadilo.
Během necelé hodinky odezněla skoro celá novinka a navrch nová singlovka „I Let My Hair Grow“. Suverénní Milena excelovala v křehkých polohách i v těch agresivnějších („Strawberry Supper“…). Pořadí skladeb bylo namixováno velice vhodně (ostatně kopírovalo desku), komornější věci se střídaly s tlustými zvukovými hradbami kytar i syntezátorů a návštěvník tak byl udržován v permanentní pozornosti. Skvělý set. Setlist z Brna (ani z Prahy, kde se hrálo o den dříve) nevidět. V Budapešti se hrálo toto. Ale dal bych na to krk, že v Brně zazněla i „Beat by Beat“. Kdyžtak mě opravte.
MONO jsou v našich končinách častými hosty. Vždyť jen na tomto serveru je tohle pátý koncertní report (včetně Vídně). Aktuální deska „Pilgrimage Of the Soul“ samozřejmě celý set otevřela dvěma skladbami, k nimž posléze přibyla ještě „Innocence“. Zbývajících pět kompozic rovnoměrně pokrylo prakticky celou historii kapely - od r. 2002 (hlučně gradující čtvrthodinová „Com?“ ukončila celý koncert) až po 2019 („Nowhere, Now Here“).
K popisu vyznění a atmosféry koncertu si vás dovolím odkázat na starší reporty. Japonci to studiově i živě umí skvěle už dvacet let, i když byli jednu dobu kritizováni za příliš smyčců. Současná live produkce (nadále prakticky s nulovým slovním kontaktem s publikem) spočívá výhradně na kytaře, base a bicích a občasném podkresu.
Závěrem je nutno si postesknout nad chováním mužské části kapely. Skoro celý koncert prosedět a subtilní dámu Tamaki s těžkou basou nechat stát není příliš gentlemanské. Pokud je na vině skolióza, beru hejt zpět.
Fléda má zvuk dlouhodobě skvělý, navíc po covidu investovala do aparatury. Sice jsem tam byl za poslední rok pouze čtyřikrát (tuším), ale sál si s přehledem poradí s ostrým metalem (CRADLE OF FILTH) i s komornějšími žánry (např. Kovacs loni v září). Chválit zvuk na Flédě je tedy jako nosit sovy do Atén. Ovšem Brňáci mohli trochu zabrat špónu, nějaká ta stovka by se ještě vešla. Ale Zbrojovka sestupuje, takže chápu, že na kulturu není nálada.
V hlavě dozvuky koncertu, zpracovávám nesmírně kvalitní kulturní zážitek, za okny auta se míhá potemnělá půlnoční krajina. A za mírnou zatáčkou ve středu jízdního pruhu na poslední chvíli blýsknou vyhasínající oči umírající srny. Bleskový manévr verstappenovských parametrů mi zachraňuje život. Minimálně však mřížku chladiče. Dávejme na sebe pozor.
Za fotky (vyjma setlistu) laskavě děkujeme Mizuki Nakeshu. Více jich najdete u něj na http://mizuki.cz/2023-05-10-mono-jap-gggolddd-nl/.
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.