METALLICA je vlastně takovým hrajícím kapitánem metalového světa. Vůdčí, zkušená osobnost na střídačce, co má za sebou už bezpočet úspěchů, jde příkladem, motivuje, povzbudí, a především když se do toho jednou za čas sama opře, je to všechno prostě poznat. Jinými slovy když se tenhle kapitán pustí do hry – rozuměj vydá novou studiovou nahrávku – je to bezpochyby událost mimořádného významu. A to tím spíš, že za více jak čtyřicet let její omračující kariéry těch desek vlastně ani moc nebylo, přičemž zároveň kapela na většině z nich dokázala být univerzálně vůdčí, určující a zároveň pravidelně a nepřeslechnutelně progresivní. S dvěma výjimkami, jež nejspíš pozorným posluchačům nemusím vyjmenovávat, a jejichž řady nyní zřejmě rozšíří i nové album „72 Seasons“.

Drzé tvrzení, viďte. Nebo alespoň dobrá polovino z vás, viďte. Ale nemohu si pomoci, tak mi prostě ty počty v tomto případě vycházejí. METALLICA totiž na tomhle albu, zasvěceném prvním osmnácti létům člověka, neuplatňuje své výše zmíněné přednosti, ale vlastně přichází jen s jakýmsi pokračováním alba „Hardwired…To Self-Destruct“, které na rozdíl od něj bylo před sedmi léty dokonalým naplněním definice METALLICY. Univerzálně vůdčí, určující, nepřeslechnutelně progresivní a krom toho také působící dojmem, že vlastně vůbec neví, co to bylo nějaké „Death Magnetic“. Tak moc tehdy Hetfieldovci překvapili hudební svět a dokázali, že jejich potenciál je z těch nejvzácnějších.

V roce 2023 z toho však nic moc neplatí. A styčných bodů s „Hardwired… “ je zde najednou na kapelu, která je známá tím, že se moc neopakuje, prostě až nevídaně mnoho. Dlouhatánská stopáž nejen celého alba, ale i jednotlivých skladeb, typově naprosto stejný rukopis doprovázející jednotlivé riffy, neustále přítomná a stále stejná jakási „groove“ příchuť a nekonečně stejné rytmy, občas téměř vybízející k zoufalému pohledu na pomyslný obzor, jestli už tam náhodou nebude vidět konec. Skoro jako kdyby to připomínalo vztah mezi alby „Load“ (1996) a „Reload“ (1997).

Předně zde chybí jakási prvotní jiskra, která by správně měla mezi posluchačem a nahrávkou přeskočit v jejím úvodním okamžiku. Jenže tady se dotyčný může tak akorát podrbat za uchem a zamumlat si „Cože?“. Daleko horší je ovšem fakt, že na mnoha místech se v tom ztrácí už i sama kapela, neschopná kolikrát uřídit svůj apetýt po sáhodlouhém hraní, který stopáž nadpoloviční většiny skladeb alba žene nad šest minut. Nejvíc slyšitelné je to hned za sebou ve skladbách „Screaming Suicide“ a „Sleepwalk My Life Away“, bezkonkurenčně nejhlušším místě celé nahrávky, kde se jí prostě nedaří upoutat alespoň špetku posluchačova zájmu, třebaže do toho mydlí více než deset minut v kuse (jak svěže a určujícně oproti tomu zní naopak jedny z nejpovedenějších položek na albu, singlová „Lux Æterna“ a „Too Far Gone?“, jež, jen tak na okraj, jsou zase naopak úplně nejkratší, ptám se?).

Pro zbylý obsah alba je pak maximálně důležité, jak moc se v něm střetává tohle hrající „nekonečno“ se skutečnými autorskými schopnostmi kapely, případně jejím zahleděním se do nich. A z tohoto střetu vyplývá, že (jak by se dalo s nadsázkou poznamenat), musíte hodinu poslouchat, abyste měli slabou půlhodinku pořádných zážitků. Drtivá většina dosud nezmíněných skladeb nahrávky totiž obsahuje velmi přesvědčivý nápad či motiv, ale jeho přetavení v celý song však zdaleka nedopadá tím nejlepším možným způsobem, protože METALLICA to ředí bohužel poměrně důsledně. Nejhůře v tomto směru dopadá „Room Of Mirrors“, která krom příjemného motivu v kytarovém sólu nezaujme vlastně vůbec ničím, o něco lépe si stojí titulní skladba, „You Must Burn!“ a „Chasing Light“, jež už s oněmi před chvíli zmíněnými nápady či motivy pracují celkem solidně, a úplně nejlíp se pak na pozadí popsaného albového „scénáře“ vyjímají „Shadows Follow“, „If Darness Had A Son“, „Crown Of Barbed Wire“ a „Inamorata“, protože to už jsou skladby stojící pevně na tradičně silných metallicovských nohách, jimž nakonec ani nelze nic vyčítat. A obzvláště tedy dvě posledně jmenované mají atmosféru, při níž kapele odpustíte i onu (tu více a tu méně) nastavovanou stopáž.            

Absence momentu překvapení a neschopnost opustit myšlenku, to jsou tedy dva rozhodující úhelné kameny „72 Seasons“. Díky nim se album nejspíš nezařadí do Síně slávy produkce losangeleské čtveřice a myslím, že to bude jen a jen spravedlivé. Vždyť považte, tohle je přece METALLICA a ne jen tak někdo.