Poté, co byl na uvolněné místo baskytaristy po tragicky zesnulém Cliffu Burtonovi dosazen Jason Newsted, odjela kapela domluvené štace na podporu alba „Master Of Puppets“ (1986). Koncertní šňůra trvala celý rok, aby v polovině sedmaosmdesátého METALLICA překvapila své fanoušky minialbem garážových předělávek jejich dávných oblíbenců z britské heavymetalové a americké punkové školy. Tento malý zákusek měl zahnat dlouhou chvíli při čekání na další regulérní řadovku, která vznikala od podzimu '87 zhruba deset měsíců, a to vysloveně v porodních bolestech, v kalifornském studiu One On One.

V té době totiž s některými členy METALLICY cloumalo ego takovým způsobem, až se v některých chvílích zdál úkol dokončit započaté dílo absolutně nedosažitelný. Nahrávání bylo rozehráno pod taktovkou mladého Mike Clinka, člověka, který se dobře uvedl svou prací na debutu GUNS´N´ROSES – „Apetite For Destruction“ (1987). Ten byl však záhy střídán osvědčeným Flemmingem Rasmussenem, avšak právě při této spolupráci docházelo mezi producentem a rostoucí kapelou k mnoha vyhroceným situacím. METALLICA měla totiž pocit, že se Rasmussen staví při své třetí studiové anabázi s ní až příliš usilovně do role jejího dirigenta. Což nebylo v zájmu kapely, která měla už tehdy výrazně nakročeno stát se tou největší v metalovém ranku. Nejdřív tedy bylo nutné uspokojit Larse, potom Jamese, a tak se stále kroutilo knoflíky. Přidávalo se, zvýrazňovaly se některé stopy, jiné se naopak stahovaly, což vedlo k tomu, že album působilo před jeho závěrečným mixem jako velký dort, do kterého bylo narváno vše, co bylo v dané chvíli k použití. Naštěstí byla celá věc zdárně dotažena do cíle. Velký dík za to patří zejména dvojici inženýrů – Steve Thompson/Michael Barbiero, kteří zachránili co se dalo a desku vyhladili do její finální podoby.

Do té doby nejdelšímu albu METALLICY se dostalo názvu „…And Justice For All“ a kapela jeho náplň vysvětluje jako velmi cynickou glosu na téma nespravedlnosti. Lars o tom tvrdí: „Je to o soudním systému ve Spojených státech, kde to vypadá, že se nikdo nesnaží dopátrat pravdy. Nastávají situace, kdy je jeden ambiciózní právník proti druhému a ten lepší může zvrátit spravedlnost na čí stranu chce.“ Takže vlastně věc všeobecně známá i u nás. Když deska nakonec v září 1988 vyšla, ihned vylítla na první pozice v žebříčku Billboard 200. Fanoušci nové album vzali bez výhrad, ale kritikou bylo velmi diskutované a názory na něj se zpočátku velmi různily. Vývoj byl však jednoznačně patrný a METALLICA se podle mnohých znovu přiblížila hlavnímu proudu, i když vlastně díky několika desetiminutovým skladbám, které zde přetékaly kytarovými figurami a riffy, nelze úplně jednoznačně tvrdit, že by šlo o záležitost přístupnější, než předchozí nahrávky. Ten posun k větší čistotě byl zejména ve způsobu vyjadřování, nikoliv struktuře samotných skladeb, která se naopak zdála bezútěšnější. Z alba nakonec vzešel jejich vůbec první singl – „One“, ke kterému byl natočen výborný protiválečný klip, první v jejich kariéře, což kapele výrazně dopomohlo k platinovým vavřínům.

Na „…And Justice For All“ jsem vždy slýchal od metalové obce dva opačné názory a ten můj leží zhruba někde uprostřed. První extrém tvrdí, že jde oproti dvěma předchozím albům jednoznačně o tápání. Tedy, že zdejší skladby jsou příliš dlouhé a neobsahují tak silné momenty, než předchozí dvě desky. Neotřelých nápadů prý ubylo, osobitá melodika se kamsi vytratila a gradace byla nahrazena natahovanými riffy, se kterými nové skladby stojí a padají. Druhá verze, pro mne také extrém, naopak mluví o nejlepším díle v historii kapely, o jeho technické propracovanosti a zároveň, co se týče vyjádřování – jednoznačnému přiblížení se hlavnímu proudu. Na každé verzi je však trochu pravdy. Album podle mne jasně naznačilo, jak velkou oporou ve způsobu komponování byl pro Jamese Hetfielda v minulosti Cliff Burton – velký milovník epičtěji vystavěných melodičtějších rockových věcí. Burtonův styl, stavící zejména na postupném nabalování nových harmonií, který je naprosto zřejmý na „Ride The Lightning“ (1984) nebo „Master Of Puppets“ (1986), zde prostě schází. METALLICA tady, až na pár výjimek, poprvé předvádí úplně jiný způsob tvoření než v minulosti. Způsob, který jí vlastně začal charakterizovat až v blízké budoucnosti a sice rozvíjení jednoho velmi výrazného riffu (kytarového motivu) v celou skladbu.

Album zahajuje ostrá „Blackened“. Skladba, která vletí hned v úvodu do vysokého tempa a nepotřebuje žádný majestátní úvod k tomu, aby zaujala. Prostě jede na zteč, zmítána velmi důraznými riffy, obohacena několika Hammettovými bleskovými sóly. Hutný zvuk kytar je zde doslova parádní, což se nedá říct o Larsových bicích, které hned v úvodu nahrávky překvapí zbytečným vyzdvižením do popředí a mají tudíž tendenci celý materiál umlátit. „Blackened“ vypovídá klasické téma většiny dobových „thrash“ kapel a sice, stručně řečeno – „Je o tom, jak jde naše planeta hodně rychle do prdele.“ Hetfieldův zpěv je zde učesanější a přijatelnější, položený do nižší hlasové polohy než kdykoliv v minulosti. Ještě to sice není ten James Hetfield, který bude o pár let později procítěně zpívat balady, ale vývoj k rockové všeobecnosti a celkové hlasové zlepšení jsou už znatelné. Titulní, desetiminutová píseň „…And Justice For All“ zachází v technické vyšperkovanosti zřejmě nejdál. Je exhibicí dominantních riffů, otáčejících se ve spirále okolo jednoho Larsova zvláštního úderu do bubnu. Přichází dva absolutní vrcholy – „Eye Of The Beholder“ a „One“. První je učebnicovým příkladem stavu věcí u METALLICY na konci osmdesátých let a plynule navazuje na věci z „Master Of Puppets“. Charakterizoval bych jí jako štafetu zajímavých riffů a několika zvratů, kterou zdobí chlapácký Hetfieldův projev a silný refrén. „One“ v sobě pojímá všechno, co jste měli na METALLICE rádi do této doby. V dáli ještě doznívá střelba ze samopalů a pozvolná akustická část nás připravuje na zážitek opravu obrovských rozměrů. Tahle píseň je temnější, než cokoliv, co kdy předtím a potom METALLICA složila. Pocity vojáka za první světové války zasaženého střepinou, zbaveného zraku, sluchu i pohybu, může být něco děsivějšího? Skvělý je úvod, kde Kirkova kytara vede s Jamesovým vybrnkáváním dialog a tak připravuje prostor pro jeho zpěvové linky, ve kterých se James předvede v čistší a jemnější poloze, než bylo u něho tehdy obvyklé. Navíc Hammett v blankytných trylkách vytrvale pokračuje i mezi slokami. Píseň plynule zvyšuje napětí a přidává na tempu, až vyústí v strhující finále, navozující raněnému retrospektivní vzpomínky na poslední okamžiky uvnitř válečné vřavy – tedy ještě před tím, než jej zaplavilo definitivní ticho a tma.

„The Shortest Straw“ je přesně ten typ písně, která by za Cliffa Burtona zřejmě neměla šanci vzniknout a naopak jde o skladbu, která jasně charakterizuje věci příští. Pro mne znamená spíš výplň a jednu z postradatelnějších položek. Její text, vypovídající o tajných seznamech problémových umělců v Kalifornii padesátých let, kdy být obviněn ze spolupráce s komunisty bylo velmi snadné, však určitě stojí za zmínku. Jednu ze stěžejních písní, „Harvester Of Sorrow“, charakterizuje výrazný kytarový motiv, střední tempo a ostře frázovaný nápěv, tolik typický pro následné období METALLICY, které vyvrcholilo černým albem. Píseň vypovídá reálný příběh o člověku, který do určité doby vedl obyčejný rodinný život, ale od jisté chvíle začal zabíjet lidi ze svého okolí. Trochu náročnější záležitost se jmenuje „The Frayed Ends Of Sanity“ a staví na bohaté struktuře a technické bohatosti. Jedná se o celkem netradiční a velmi proměnlivou věc obsahující mnoho zajímavých harmonií a originálních motivů, které vyžadují delší čas na vstřebání. Instrumentální „To Live Is To Die“ je další z rodu obrovských a zároveň poslední píseň, na které se kdy podílel zesnulý Cliff Burton. Jde o velmi silnou monumentální záležitost, kde je Cliffův skladatelský otisk jasně rozpoznatelný. Při srovnání se staršími instrumentálkami zjistíte, že „To Live Is To Die“ je uvolněnější a svolná k většímu experimentování, než její dvě předchůdkyně „The Call Of Ktulu“ a „Orion“. Závěr obstará rychlá jízda „Dyers Eve“ – psaná zpověď mladého člověka vlastním rodičům, večer před sebevraždou.

METALLICA nahrála album, které má své přednosti v jiných oblastech, než tomu bylo u těch předešlých. Je zde cítit bolestný proces jeho vzniku a skutečnost, že nové písně byly napsány s plánem určité jinakosti od těch starších. „…And Justice For All“ tolik nestaví na dřívější thrashové přímočarosti a melodiích, které METALLICU charakterizovaly za Burtona. Nerozvíjí a nezaměřuje hlavní pozornost na harmonie ani melodické momenty, ale spíš na samotné riffy. U většiny skladeb mám dojem, jakoby měla METALLICA v tomto období hlavní zájem na tom, vytvořit zajímavé kytarové a rytmické party a až potom z nich vytesávat písně. „…And Justice For All“ vznikla v nejvíce evolučním období a tudíž jde bezesporu o jedno z nejlepších alb METALLICY, ale když si vezmu silné stránky, které charakterizují jak předešlé období alba „Master Of Puppets“ (1986), tak následné „Black Album“ (1991), tak v porovnání s ani jedním neobstojí. Přesto tvrdím, že „One“ je nejlepší skladbou METALLICY a dávám samozřejmě plný počet.