Osobitost v hudbě nebo neotřelý a svérázný přístup je v dnešní době celkem těžké najít. Už toho bylo vyzkoušeno a prezentováno tolik, že i míchání stylů a fúze málokterého skutečného fanouška hudby překvapí. O to více pak potěší, když člověk narazí na něco, co alespoň trochu vybočí a svěžím způsobem předvede ne zcela běžné hudební vize, navíc bez zbytečné extravagance s udržením se v mezích příjemné hudby.

Švédové GAUPA jsou pro mne jednou z takových skupin. Jejich hudba vlastně není nijak šokující, neutíká příliš z konvenčního přístupu a v jednotlivých aspektech prezentuje zcela typické stylové vzorce, ať už jsou to dusavé stonerrockové rytmy až doomové valení, psychedelie či typicky rockové melodie. Osobitý je ale přístup, s jakým tahle parta míchá a kombinuje jednotlivé prvky a dolaďuje do celkové podoby i díky svéráznému zpěvu charismatické divoženky Emmy Näslund. Její vokální styl zajímavým způsobem bloudí od klidné příjemnosti až po excentrické manýry občasně až připomínající BJÖRK. Opět to není nic, co bychom už neslyšeli, ale v kombinaci s již vyjmenovaným stylovým zasazením je to minimálně zajímavá hudební kombinace.

Svébytnost a, řekněme, duše je z tvorby GAUPA cítit od jejich prvních nahrávek. Relativně mladá kapela už ale stihla projít i jistou fází vývoje a tak je z aktuálního alba poznat i drobný posun oproti dřívějším počinům. Temnější a často přímo doommetalové tvary uchopila skupina mnohem uvolněněji a dá se snad říci i rozverněji, takže se z depresivní ponurosti, která čišela především z debutového EP "Gaupa" (2018), dostali až ke vzdušné variaci na stoner rock, který deformuje progresivita, doomrockové napětí i retro psychedelie. Výsledný výraz tak obdivuhodně vyrostl a mnohem více vynikl i specifický vokál, se kterým si Emma hraje daleko citlivěji a emotivněji než třeba na předchozím albu "Feberdröm" (2020).

Přestože i zmíněný předchůdce "Feberdröm" již disponoval všemi prvky tvořícími onu specifickou esenci GAUPA, teprve na "Myriad" jako by se Švédům podařilo vše doladit a vycizelovat do správně vyvážené směsice příjemných melodií a působivě plynoucích kompozic. Skladby nabraly prostornost díky většímu podílu uvolněnosti a byť metalovému fanouškovi zřejmě bude chybět více dřívějších hutných doommetalových klišé, výsledný dojem to jednoznačně posílilo. Skupina se dostala do působivé polohy, kdy jejich hudba velmi přirozeně bloudí od přímočarosti po vzletně éterické pasáže, přechází od tuhých riffů až po rozvolněné náladové kreace, kombinuje a mixuje s dokonalým citem pro finální efekt.

Hledání nejsilnějších momentů alba a porovnávání skladeb přináší určité dilema. Jednotlivé skladby se značně liší, od úvodní "Exoskeleton", oplývající rock'n'rollovým tahem a švihem, přes na stonerrockovém důrazném riffu založenou "Diametrical Enchantress" až po psychedelicky rozvláčnou "Moloken" je každý kousek něčím vybočující a ve své zvláštnosti poutavý. Bravurně variabilní hraní si s rytmy a tempy ve zřejmě nejlepší "RA" zase hezky souzní s expresivním vokálem, který zde Emma nejsilněji tlačí blízko k polohám zmíněné BJÖRK. Vlastní atmosféru má i nervózní "Elden" a svěží "My Sister Is A Very Angry Man", která přinese i něco divokosti a bouřlivé špíny. Akusticky kontrastní "Sömnen" zase vnese trochu folklóru, aby vše zatloukla do země závěrečná "Mammon", pomalu se rozvíjející psycho gradující do vyhrocené hororové roztřesenosti. Těžko hledat slabou skladbu. Dobrému pocitu přispívá i střídmá stopáž, která nedává prostor pro jednotvárnost. Je zřejmé, že skupina vypustila jen skutečně dotažený materiál, který nedopouští opakování. "Myriad" je prostě albem, kde si příjemnost i vyhrocenost podávají ruce a v takovém prostředí není prostor pro nudu.