Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hranici, po které se současná tvorba splašených Skotů pohybuje, lze definovat jako místo, kde se střetává technický math-metal s grindcorem a noiseovým terorem. Jsou tu i prvky, které odkazují k zašlé slávě chiptune hardcoreových experimentů. V první řadě jde ale o chaotickou řežbu, která zní, jakoby se už tak splašení THE TONY DANZA TAPDANCE EXTRAVAGANZA naprosto utrhli ze řetězu a přestali uznávat jakákoliv pravidla. Tak se to alespoň může zdát na první poslech. Při podrobnějším ohledání je snadno odhalitelné, že FRONTIERER mají několik šablon, které ve své tvorbě kombinují, a díky tomu jejich hudba ve výsledku působí celkem sevřeně a kompaktně.
Nejčastějším principem tu je fígl, kdy jedna kytara ve výškách hraje pokud možno nějaký disharmonický, skřípavý nebo disonantní motiv, jenž s chirurgickou přesností krájí na nepravidelně tlusté kousky rytmika podpořená druhou kytarou. Pokud k tomuto mustru přidáte patřičně zrnitý a rozostřený zvuk kytar, máte výsledek, co působí jako z jiného světa. FRONTIERER ale nerezignují ani na melodie, nicméně s nimi šetří. Primární tu je tlak, který způsobují výbušné ataky rytmické sekce.
Hlavně díky celkovému zvuku, jenž lze popsat jako současně digitální a velmi nečistý, pak FRONTIERER zní výrazně jinak než zbytek mathcore scény. Jejich hudba je ryzí esencí schopnosti dezorientovat posluchače. „Oxidized“ je jako jízda na centrifuze. Možná dostanete závrať. Tyto pocity způsobuje hlavně kombinace velmi hutných kytarových stěn, nepravidelně vám bičujících uši, a velmi bohatá penetrace podivných pazvuků, které vytváří hlavní charakter výsledného soundu. Často nejde rozlišit, co je whitenoise, co jsou samply a co kytary. A mohou vlastně kytary znít tak zmučeně a zlámaně jako tady?
Poměrně zajímavý je i výběr hostů na „Oxidized“. Tím prvním je Grady Avenell, zpěvák californské kapely WILL HAVEN, která taktéž kombinuje vlivy noisu a hardcoreu, jen to dělá mnohem srozumitelněji než FRONTIERER. Druhou osobou je pak Kevin McCaughey, který drtil extrémní scénu s kanadským zlostrojem ION DISSONANCE. Právě u nich bych hledal jeden z hlavním inspiračních zdrojů pro FRONTIERER.
„Oxidized“ je celkem logickým pokračovatelem předchozí desky „Unloved“ z roku 2018. Žánrově rozvíjí prvky, díky nimž jsou FRONTIERER stále více na první poslech rozeznatelní od jiných kapel. Tím je hlavně zvuk a přítulnost k hrubým a chaotickým technikám songwritingu. Pokud chcete prozkoumat samotnou hranici metalové hudby, tak tady jste velmi blízko.
Opět další zajímavá kapela trošku ostřejšího stylu (třeba po Code Orange), na kterou jsem na těchto stránkách narazil. Byl bych ochoten i investovat do koupě CD, ovšem po bližším poslechu kapela u mě vyhrála letošní cenu za jednoznačně nejvíce zvukově poničenou nahrávku postprodukcí . Jinak zajímavou nahrávku dokonale zničil zvukař při masteringu a mě se při poslechu vybavuje památná věta Adofla Hitlera z filmu Zítra vstanu a opařím se čajem - "před popravou mučit, mučit, mučit!"
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.