Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak, konečne sa rozplynul prach z tých búrlivých diskusií na každom virtuálnom rohu; poďme sa emóciami nezakaleným zrakom a čistou hlavou pozrieť na jeden z najočakávanejších metalových albumov tohto roka. Tých poznámok bude vlastne iba zopár, veď každému súdnemu poslucháčovi a fanúšikovi musí byť jasné, že sa rozprávame o ďalšom výraznom míľniku našej obľúbenej hudby v moderných časoch.
Po prvé: GOJIRA nám dáva nádej, že veľké metalové kapely ešte nezomreli. Ťažký kov je už snáď aj dve či tri dekády roztrieštený na tisíce kúskov, žánrov, subžánrov, odtieňov a zákutí – časy mamutích ťahúňov z osemdesiatych rokov sa zdajú byť dávno zabudnutou históriou. Francúzi svojou hudbou, sympatickými politickými a ekologickými postojmi a celkovo umným marketingom mieria do veľkých arén. A to je skvelá správa. Potrebujeme činorodé podhubie a robotníkov scény, ale rovnako dôležití sú bohovia tam hore na zdanlivo nedosiahnuteľnom Olympe.
Po druhé: O veľkých kapelách sa hovorí a každý má potrebu povedať svoj názor. GOJIRA dnes zažívajú presne takéto komunikačné turbulencie. A tak je to dobre. Či už ich oslavujú davy, alebo naopak sa nechávajú počuť sklamaní fajnšmekri, ktorí nad tvorbou kapely zlomili palicu už tri albumy dozadu, každý má potrebu „ocikať stĺpik“ s nápisom „Fortitude“. Rozumiem pri tom všetkom akýmkoľvek výhradám, aj odporúčaniam na „sviežejšie“ a „inšpiratívnejšie“ francúzske kapely ako GRORR alebo FRACTAL UNIVERSE, ale jednu jedinú sťažnosť nechápem – GOJIRA sa vraj opakuje. Kde? Ako? Veď ten progres od hutných, komplikovaných a občas prekombinovaných starších vecí k novej, priamočiarej, priam až „štadiónovej tvorbe“ nemôže byť okatejší. Po tretie: Metal v časoch streamu prináša inšpiratívne momenty. GOJIRA sa dokázali v priebehu takmer celého roka veľmi šikovne pripomínať, stupňovať napätie, prichádzať v správny čas so správnym singlom a keď zrazu vyšiel celý album (ktorý v tekutej dobe playlistov málokto počúva v ucelenej podobe) poznali sme z neho takmer polovicu. A hoci stále zastávam konzervatívny názor „Davaj album a mazaj na turné!“, priznávam, že GOJIRA a najnovšie aj skvelí Dáni VOLA to s postupným uvoľňovaním štyroch či piatich singlov pred vydaním celej štúdiovky robia dobre.
Po štvrté: Svoju DNA nezaprieš. A to platí aj pre túto kapelu. SEPULTURA ako vzor tu neznela nikdy tak výrazne – GOJIRA a ich láska k obdobiu niekde medzi „Chaos A.D.“ („Born For One Thing“) a „Roots“ („Amazonia“), fantasticky nazvučená (ten zvuk Labadieho basgitary!), precízne zahratá a predovšetkým zložená tak, že na koncertoch a festivaloch to bude jeden výbuch fanúšikovského ošiaľu za druhým.
A keď je už na stole téma SEPULTURA a jej nasledovníci – pri počúvaní prekvapujúceho momentu tohto albumu v podobe hypnotickej záležitosti „The Chant“ sa na myseľ vkráda história slovenských GLADIATOR a ich albumu „Third Eye“. Rovnaké korene v brazílskych pralesoch a tiež veľmi podobný úlet v štýle ALICE IN CHAINS. Ak sa Francúzi v budúcnosti vyberú aj ďalej po tejto cestičke, nech radšej našľapujú veľmi, veľmi opatrne.
Po piate: Je „Fortitude“ lepší album ako „Magma“? Čisto subjektívne nie. Kým šiesty štúdiový album bol melancholickejší, smutnejší, plný ponurej atmosféry a vďaka tomu akýsi ucelenejší, jeho nasledovník pôsobí viac ako zbierka výborných pesničiek, silných singlových záležitostí. Groove, energia, koncertné erupcie, ale nie je to taký monolit ako „Magma“. Hovoriť však o nejakom sklamaní? Ani náhodou. Od vydania počúvam „Fortitude“ prakticky neustále a vždy tam dokážem nájsť niečo, čo ma dokáže prekvapiť, baviť a čo ma núti otočiť celú nahrávku ešte aspoň raz či dvakrát. A hoci na konci roka zrejme pozérsky umiestnim pred „Fortitude“ albumy od HUMANITY’S LAST BREATH alebo MEER, bez akýchkoľvek rozpakov priznávam, že rok 2021 budem mať spojený s časmi, keď metalu vládla GOJIRA.
1. Born For One Thing
2. Amazonia
3. Another World
4. Hold On
5. New Found
6. Fortitude
7. The Chant
8. Sphinx
9. Into The Storm
10. The Trails
11. Grind
Rudi je zpět ve své staré formě, neboť téměř nekriticky chválí aušus. To je třeba hned v úvodu vyjasnit.
Ale Rudi má i pravdu, neboť GOJIRA je výraznou metalovou instutucí a "Magma" je dílem, které zaslouží absolutorium i po letech.
Zpět k "Fortitude". První tři skladby jsou v pořádku. U čtvrté "Hold On" pozvedneme obočí, které však zase padne po začátku "New Found" díky rammsteinovské šlapavé energii. Pak se však deska úplně rozsype. Ukrutně špatná "The Chant" začne druhou půlku, ve které skladby nadějně začínají, aby se vzápětí ponořily do jakési surrealistické rozplizlé zvukové ezomazanice. Groove vyšuměl.
Zdá se, že Francouzi podlehli vlastnímu pocitu exkluzivity na zaplivaném metalovém kolbišti, na jehož trůnu po odchodu SLAYER chybí vládce respektovaný (skoro) celým metalovým univerzem. S tímto naředěným vývarem, ve kterém plavou tu a tam velmi chutné knedlíčky, když člověk čekal, že mu v něm bude stát lžička, se trůn vzdálil. Zase na pět roků?
I přes tento odsudek je třeba být aspoň mírně objektivní, neboť GOJIRA má svůj ksicht, sound (i když to jejich hvízdavé djentování už začíná být místy otravné), má svou bazální kvalitu, tak to bude s odřenýma ušima za sedm. To je ale hrubě pod mým očekáváním, a proto pociťuji výrazné zklamání. Ještě moment! Kolik jsme napočítali dobrých skladeb jako celek? 4. To je málo. Šest a půl.
24. května 2021
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Dilemma
8,5 / 10
Moze byt, tiez mi to najprv nesadli ale postupom casu sa to rozohralo
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.