V roce 1987 jsem začal chodit do šachového klubu a doteď si pamatuji, jak mě vykostila o dva roky mladší holčička, co ještě ani nechodila do základní školy. Stejně tak si dodneška pamatuji příjmení z vrchních příček klubového žebříčku, který visel vedle šachové tabule. Možná i to byl důvod, proč jsem zbystřil pozornost, když Netflix ohlásil seriál na téma 37 let staré knihy od Waltera Tevise o šachovém géniu mladé ženy, která v dětství tragicky přijde o matku.

Pokud jste očima sjeli i na číselné hodnocení, tak víte, že ho na rozdíl od mnoha jiných nepovažuji za nejlepší seriálové dílo roku, ale současně mu nelze upřít to, že se pohybuje vysoko nad průměrem současné seriálové produkce a způsobil vítr na VOD platformách, jež v posledních týdnech opanoval. To má tři důvody. Příběh, hlavní hrdinku a hudbu.
Děj nás přesouvá do padesátých let, kdy údržbář v sirotčinci objevuje v mladé holčičce výjimečný šachový talent. Postupně sledujeme, jak se ze zrzavého dítěte stává mladá žena a bourá jeden šachový turnaj za druhým. Ruku v ruce s tím jde i krocení osobních démonů, které si s sebou hlavní postava nese z minulosti. Velká škoda je snad jen to, že seriál nezpracovává reálné události, ale jde o fikci. Ale doufám, že po jeho úspěchu by se někdo mohl rozhoupat a natočit film o šachových legendách, jakými byli ve své době Bobby Fisher nebo Judit Polgárová.

Jedinou vadou ve vyprávění je to, že zůstává příliš na povrchu. Všechny potenciálně zajímavé vztahy, ať už jde o fanoušky hlavní hrdinky, její adoptivní matku nebo milostné pletky, zůstávají vlastně zoufale nevytěženy. O to více to člověka mrzí ve chvíli, kdy se sešlo režijní vedení, které dává naplno rozkvést hereckému talentu hlavní hrdinky. Mladičkou Anyu Taylor-Joy jsem před nedávnem viděl ve filmu "Noví Mutanti" a ani ve snu by mě nenapadlo, že by se dokázala tak odvázat a předvést takový herecký koncert jako zde. Dokonale se tu využilo jejích srnčích očí, skvěle kontrastujících s instinktem šachového zabijáka. Skvěle jí v tom sekunduje Thomas Brodie-Sangster a celkem by mě zajímalo, jestli podobnost pohledu obou protagonistů hrála při výběru herců nějakou roli.

Pak je tady hudba a střih. Nikdy mě nenapadlo, že by se dal udělat film, kde by šachy vypadaly jako drama. Tady DÁMSKÝ GAMBIT naprosto exceluje a já si kladu otázku, proč tak vyzrálý skladatel, jakým je guatemalsko-americký mistr Carlos Rafael Rivera, nebyl objeven dříve. Právě hudba a střih dodávají největší švih a napětí tam, kde jsem se toho obával nejvíce. Při scénách, kde se „jen hrají šachy“. A těchto scén tu je hrozně moc, nicméně jsou pojaty téměř strhujícím způsobem.

Svůj díl v atmosféře hraje i dobovost, která z filmu čiší. Ať už je to zařízení v domě, kde hlavní hrdinka žije, nebo kostýmy, které má hlavní postava Beth Harmon na sobě. Své hraje i prostředí, skvěle pasující k situacím a samo sehrávájící vlastní roli. Obrovský rozdíl budete cítit mezi mistrovstvími, která se odehrávají ve Francii a v Sovětském Svazu. Jeden pohled do míst, kde stojí šachové stolky, dokonale nastíní atmosféru. V prvním případě decentně elegantní a v druhém dusně sevřenou.

DÁMSKÝ GAMBIT vyniká v tom, že z neatraktivního tématu dokázal ukout velmi solidní podívanou za přispění skvělé hlavní hrdinky, hudby a dobovosti. Bohužel selhává ve chvílích, kdy by se chtěl podrobněji nořit do motivací postav nebo řešit jejich vzájemné vztahy.