Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Chcete pirátský metal? Jakože opravdu PIRÁTSKÝ a METAL? Pak zapomeňte na skotské ALESTORM, tedy alespoň momentálně. Už to platí nějaký ten pátek a jejich nejnovější, v pořadí šestý albový zápis „Curse Of The Crystal Coconut“ jejich odklon od původně (snad někdy) vážně míněného metalového přístupu potvrzuje jako rázný štempl horlivého úředníka finančního úřadu žádost OSVČ o kompenzační bonus.
„If you see an alligator, In your refrigerator, You better say see ya later, Or you might end up dead“ („Chomp Chomp“)
A co zbylo? Řekl bych, že kolikrát celkem solidní, veselý folk metal, definitivně nijak vážně myšlený, vezoucí se na aktuálně módní vlně „veselého pirátství“, kterou, koneckonců, tahle dnes již mezinárodní sebranka vlastně sama tak nějak rozpoutala. A při vědomí „formy“ kapel je následujících (jako třeba té s všeříkajícím názvem RUMAHOY), je myslím na místě ALESTORM vyzdvihnout a pogratulovat jim k navýsost smysluplné produkci.
Christopher Bowes za svými klávesami to ostatně má v žilách a vymyslet slušný melodický metalový motiv mu nikdy nečinilo zásadní potíže, vždyť si vezměme třeba, kam až to dotáhnul s původně bočním projektem GLORYHAMMER. Pravda, trochu si to asi nesjpíš poslední dobou rozházel s původními obdivovateli ALESTORM, ale na druhou stranu se množina úplně všech jeho fanoušků dozajista rozrostla. Vždyť kdo by si rád na tom letním festivalu trochu nezaskotačil s pivem v ruce, že ano.
Ale abych to nezlehčoval. Střízlivou optikou viděno je „Curse Of The Crystal Coconut“ metalovou všehochutí, neskrývající snahu o nijak komplikovaný přístup k věci a sázející na veselou mysl, rozličné melodie rozličnými nástroji servírované a sem tam i pořádný kytarový riff, který sem nakonec stále ještě patří. Občas to trochu připomene právě vzpomínané GLORYHAMMER, ale na to už je tam toho kovového jaksi méně, takže povětšinou je to prostě ALESTORM se svým typickým vyzněním, ohlodaným (a odhaleným) kolikrát až na kost.
Navíc se zde, na rozdíl od předešlé studiové nahrávky „No Grave But Sea“, sešlo poněkud více zapamatovatelných motivů, a tak album skutečně funguje jako výborný soundtrack k „moderní“ pirátské párty, na níž teče chlast proudem, všichni nosí úsměv od ucha k uchu a slova jako kurděje, hlad a smrt tam nemají co dělat. Obzvláště vypečené jsou v tomhle směru neodolatelně diskotéková „Tortuga“ s přidaným rapem hostujícího kapitána Yarrface, mainstreamová tutovka „Pirate Metal Drinking Crew“ a druhé pokračování někdejšího vtípku (z alba „Sunset On The Golden Age“), epicky rozmáchlá „Wooden Leg Pt. 2 (The Woodening)“, v níž přímo zazáří učebnicové Atari sólo.
Ale pozorný posluchač si jistě vybere i jinde, pokud se ovšem poveze na stejné vlně, jakou teď ALESTORM sjíždějí na svém kovovém surfboardu. A že takové svezení není nic těžkého, není vlastně ani „Kletba křišťálového kokosu“ vůbec špatným albem.
1. Treasure Chest Party Quest
2. Fannybaws
3. Chomp Chomp
4. Tortuga
5. Zombies Ate My Pirate Ship
6. Call Of The Waves
7. Pirate’s Scorn
8. Shit Boat (No Fans)
9. Pirate Metal Drinking Crew
10. Wooden Leg Part 2 (The Woodening)
11. Henry Martin
Jakýsi prequel k minulému albu hezky rozvíjí dřívější hudební koncept. Je to ještě víc OPETH než debut a nejsem si jist, zda je to tak dobře. Ale hudba je to po všech stránkách bravurně udělaná, takže se to poslouchá samo.
Ano, je to tak. Američané oproti předchůdci zas tolik nového nepřinášejí, ale dá se říct, že se jim podařilo stabilizovat současnou moderně metalovou polohu a že se v ní cítí dobře. Skladby z novinky zní svěže, mají podařené melodické linky i odpich.
Moderní metal je proměnlivý, technický, melodický a košatý, tak už to prostě je a netřeba se tomu bránit. Ukazují to současní RIVERS OF NIHIL a teď i FALLUJAH. I těm to šlape velmi slušně. Přestože se nic převratného neděje, album jako celek funguje.
Spýtajme sa spolu s Marie Kondo: „Prinášajú nám KGatLW radosť?“ Odpoveď je aj na 27. doske jasné áno. Jemné orchestrálne aranže (odkaz na „Paper Mâché...“?) prekryjú istú schématickosť, ktorá sa pri tempe dve dosky ročne zákonite vkráda. Hudobný dopamín!
Odpověď na otázku, jestli je možné hrát pidlikací progmetal bez toho, aby tam pidlikali kytary. Tento projekt spájí dvě velká basová jména, kterými jsou Steve Di Giorgio a Jeroen Paul Thesseling. Pokud jsi basák, budeš si pravděpodobně uchcávat štěstím.
Melodie umí Španělé složit pěkné, to se musí nechat. Jinak je jejich druhé album, vydané v poměrně rychlém sledu od prvotiny, kolekcí příjemného heavy metalu plně oddaného zvuku 80. let. Deska šlape velmi slušně, byť ke konci už trošku na setrvačník.
Mistři melancholické hudby se ani tentokrát nedokáží či nechtějí vydat mimo svou komfortní zónu. Není to kolekce špatných písní, ale jsou to stále tytéž variace na čtvrt století staré téma. Dejme tomu z úcty ze starým nahrávkám ještě pár poslechů.