BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Draci, čarodějové, ostré meče, hrdina bez bázně a hany a to vše v podhůří staré dobré skotské Vysočiny, zahaleno kouzelnou mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Lyrický koncept jako dělaný pro pořádný „Heroic Fantasy Power Metal“. Jen ti nemrtví jednorožci do toho nějak nepasují. Co prosím? Nemrtví jednorožci?
Ale ano, slyšíte dobře. Projekt GLORYHAMMER, pod kterým není podepsán nikdo jiný, než kapitán pirátské smečky ALESTORM Christopher Bowes, totiž nebude z těch právě nejvážněji míněných, o čemž ostatně svědčí angažování právě zmíněných (ne)tvorů do úvodní zápletky celé heroické ságy, která se má roztáhnout na celých jedenadvacet alb.
V konceptu účinkují i samotní umělci (samotný Bowes kupříkladu jako zlý mág Zargothax) a mezi nimi rovněž zvláštní pozornosti hodný Thomas Winkler (alias hlavní hrdina Angus McPíšťala), talentovaný švýcarský pěvec (jinak EMERALD), kterého kapela objevila údajně na základě jeho přihlášky do konkurzu na obsazení místa zpěváka DRAGONFORCE.
Drobným problémem bude snad jen uvěřitelnost celého tohoto projektu, který se navzdory mnoha štiplavě mířeným fórkům zejména na adresu RHAPSODY přece jen tváří poměrně chladně a seriózně. Na druhou stranu je nicméně jisté, že měřítka se v tomto případě hledají asi jen velmi těžko, a pokud se hudební stránky věci týče, nelze než před GLORYHAMMER otočit palec směrem vzhůru. Znějí totiž jako jakási „dřevorubecká“ verze právě zmíněných Italů, která má ovšem duši, a právě to ji na pozadí celé řady novějších počinů Turilliovců a Staropoliovců činí poměrně zvukomalebnou. Angus McFife na hrad!
8 / 10
Return To The Kingdom Of Fife (2023)
Legends From Beyond The Galactic Terrorvortex (2019)
Space 1992: Rise Of The Chaos Wizards (2015)
Tales from the Kingdom of Fife (2013)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 48:08
Tracklist:
1. Anstruther´s Dark Prophecy
2. The Unicorn Invasion of Dundee
3. Angus McFife
4. Quest for the Hammer of Glory
5. Magic Dragon
6. Silent Tears of Frozen Princess
7. Amulet of Justice
8. Hail to Crail
9. Beneath Cowdenbeath
10. The Epic Rage of Furious Thunder
11. Wizards! (Bonus Track)
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.