Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vsadím se, že po recenzi na novou desku GRAVE DIGGER toužilo mnoho zdejších čtenářů, a to v zásadě ze dvou důvodů. Jedni, aby mi mohli nadávat, že jsem takový nepodarek ohodnotil až příliš vysokým počtem bodů (i když poslední dobou jsem se v tomhle směru snažil, přísahám!), a druzí, aby mi mohli pro změnu nadávat, že jsem nedocenil hloubku aktuální produkce hrobníků, protože to „sice není nic moc, ale dá se to v pohodě poslouchat“.
Tak se totiž dají v zásadě definovat nejčastější reakce na nová alba německých vytrvalců z posledních zhruba patnácti let, které, když nic jiného, dokreslují, že u téhle kapely se s výjimkou klesající kvality už poměrně dlouho nic nemění. Jako když dlouhá léta chodíte do stejné práce, ráno odpíchnete, překlepete osmihodinovku, odpoledne odpíchnete a spěcháte domů věnovat se něčemu jinému. Někdy s větší chutí, někdy s menší, někdy v domnění, že práce je vám koníčkem, někdy zase naopak otráveni její existencí a nevyhnutelností.
GRAVE DIGGER tak v téhle práci (jež přestala být koníčkem už hodně, hodně dávno) vyrazili už po devatenácté do nahrávacího studia, aby zde nechali vzniknout klasickému řadovému albu (vím, ta čísla jsou už někdy matoucí, ale tentokráte jsem při výpočtech opakovaně došel k závěru, že „Fields Of Blood“ je zmíněnou nahrávkou číslo devatenáct). A překvapivě, po dlouhatánské době si zřejmě znovu řekli, do prkýnka, vždyť nás ten metal přece jenom občas baví!
Jinak totiž nelze rozumně vysvětlit fakt, že po těch létech dává jejich čerstvá produkce překvapivě jakýs takýs smysl, notabene, když se jedná už o podruhé nastavovanou skotskou kaši, která navazuje na jeden z nejhvězdnějších okamžiků jejich kariéry, a sice album „Tunes Of War“ (1996), a jeho směšnou karikaturu z dob pozdějších a podstatně mizernějších, tedy pomyslné druhé pokračování „The Clans Will Rise Again“ (2010).
Opravdu, přes všechny výtky, které by recenzent mohl k více než padesáti minutám alba mít, jako třeba vykrádání RUNNING WILD ať už v názvech skladeb („Lions Of The Sea“) či riffech („My Final Fight“) nebo pro změnu vykrádání bachovských klasik v sólech, když už i vykrádání sebe sama nefunguje („All For The Kingdom“), musím prostě konstatovat, že tohle skutečně (a zlehka, abych to zase nepřeháněl) zavání duchem starých dobrých hrobníků. Samozřejmě to hned není na královské fanfáry, ale nemůžu prostě přehlížet, že až na výjimky „Fields Of Blood“ nabízí překvapivou porci energie a slušných nápadů, které se dohromady skládají na velmi slušnou klasickou heavymetalovou kolekci.
Zkrátka a dobře, už předlouho jsem se u nového alba GRAVE DIGGER nebavil tak, jako právě teď u (už snad) posledního pokračování historek z Vysočiny. A že jsem je tedy stále po očku pozoroval, třebaže už to poslední dobou bylo spíše za trest než za cokoli jiného. Solidní tutovky jako „All For The Kingdom“, „Freedom“, „The Heart Of Scotland“, bezvadná balada „Thousand Tears“ anebo titulní hymnus, to je však něco, co si každý pamětník nejslavnějších časů kapely musí na její nové desce dozajista přát, a proto jsem i za ní rád, že se ještě jednou na skotská bojiště vrátila. Kéž jí podobný entuziasmus ještě chvíli vydrží.
Kdo by to byl řekl, že třetí výprava GRAVE DIGGER na skotská bojiště nechá s přehledem zapomenout na tu nešťastnou druhou a naopak zlehka připomene úspěch té první, nejslavnější.
1. The Clansman`s Journey
2. All For The Kingdom
3. Lions Of The Sea
4. Freedom
5. The Heart Of Scotland
6. Thousand Tears
7. Union Of The Crown
8. My Final Fight
9. Gathering Of The Clans
10. Barbarian
11. Fields Of Blood
12. Requiem For The Fallen
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.