CHROME CELL TORTURE - Ibiza
Zajímavý postpunk z Austrálie. Deska kličkuje někde mezi pocitem svobody a bezmoci. Dravost punku se tu střídá s výraznější melodikou a emotivním projevem oscilujícím mezi zranitelností, vztekem a euforií.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Očekával jsem důstojné rozloučení s postavou kapitána Picarda, možná něco ve stylu filmu LOGAN, ale přepočítal jsem se. Hned z počátku mi bylo jasné, že STAR TREK: PICARD bude hrát na nostalgii. Přímo se nabízelo, že se pokusí dovyprávět příběhy nejen legendárního kapitána lodi Enterpise, ale ukáže nám i to, jak dopadly některé další postavy.

Přiznám se, že série "Next Generationů" je mou nejoblíbenější. Na počátku devadesátek běžela na Sky One a RTL a byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsem neustále otravoval rodiče s tím, že k životu prostě potřebujeme kabelovku. Jako milovník sci-fi jsem hltal každý díl. S každou další řadou Star Treku však můj zájem upadal. "Deep Space Nine" jsem dokoukal do konce, ale už to nebylo ono, u "Vesmírné lodi Voyager" jsem skončil po Roddenberryho smrti. U řady "Enterprise" jsem vydržel prvních deset dílů a "Discovery" jsem ani nezačal sledovat. Doplním i to, že originální sérii jsem nikdy na chuť nepřišel – ano, já vím, pro pravověrné trekkies jsem kacíř.

PICARD nabízel návrat k tomu nejlepšímu, co pro mě Star Trek představuje. Držel jsem mu palce a možná měl i příliš velké nároky. Přeci jen, už nejsem do sci-fi zapálený desetiletý kluk. Dost z toho kluka ve mně ale stále žije. Možná proto na mě působila všechna ta pomrknutí, jako například to, že seriál začíná tam, kde poslední díl "Next Generation" končí. Takových drobností tu jsou desítky. Současně musím říci, že jsem možná i proto mnohem kritičtější k tomu, jak celý seriál dopadl.

Přitom úvodní zápletka vypadala tak nadějně. Vysloužilý admirál Picard se po velkém fiasku ve velení flotily odloučil od Federace a tráví čas pěstováním vína na rodinném sídle. Trochu zatrpknul a smířil se s tím, že dožije v klidu na venkově. Jeho život naruší mladá žena, u které začne mít silné podezření, že jde o humanoidního androida, který nějak souvisí s jeho přítelem, komandérem Datem. Ten se při poslední misi pro Picarda obětoval. Federace současně po vzpouře androidů zakázala jakékoliv umělé formy života. Ona žena je pronásledována a nakonec zabita romulanskými agenty.

Tyto události zvedají Picarda z jeho poklidného života a on začíná pátrat po tom, co se to vlastně děje. Je tu dost důvodů k tomu začít otevírat bolavé rány minulosti, potkávat staré známé a pustit se do pátrání, ve kterém budou svoji roli hrát jak romulanská tajná služba Tal Shiar, tak i Borgové.

Bohužel pro seriál je nostalgie tím hlavním artiklem, který se tu nabízí. Nové charaktery nejsou příliš uvěřitelné a jsou až okatě ostře vyprofilované na to, aby působily uvěřitelně. Ani nemá smysl je příliš rozebírat. V rámci nostalgie jsem byl připraven seriálu odpustit všelicos, ale závěr působil tak, jako by na jeho napsání byl naverbován tým, který psal poslední "Hvězdné Války". Tedy totálně přitažený za vlasy. A přitom to po prvním díle vypadalo tak nadějně. Bylo zaděláno na to, jak smysluplně dovršit příběhovou linku hlavních postav "Next Generation". Místo toho jsem dostal s každým dílem se zplošťující fanservis. Na ohlášenou další sérii se již dívat nebudu.

Bylo zaděláno na to, jak smysluplně dovršit příběhovou linku hlavních postav "Next Generation". Místo toho jsem dostal s každým dílem se zplošťující fanservis.
6,5 / 10
Vydáno: 2020
USA, 2020–2021, 16 h 37 min (Minutáž: 43–59 min)
Tvůrci: Akiva Goldsman, Michael Chabon, Kirsten Beyer, Alex Kurtzman
Režie: Hanelle M. Culpepper, Jonathan Frakes, Maja Vrvilo, Akiva Goldsman, Douglas Aarniokoski
Scénář: Michael Chabon, Akiva Goldsman, James Duff, Kirsten Beyer, Ayelet Waldman
Kamera: Philip Lanyon, Darran Tiernan
Hudba: Jeff Russo
Hrají: Patrick Stewart, Alison Pill, Isa Briones, Evan Evagora, Michelle Hurd, Santiago Cabrera, Harry Treadaway, Jeri Ryan, Peyton List, Brent Spiner, Tamlyn Tomita, Jonathan Frakes, Jonathan Del Arco, Rebecca Wisocky, Jamie McShane, Orla Brady, Ann Magnuson, Marina Sirtis, John Ales, Lulu Wilson, Necar Zadegan, Merrin Dungey, Evan Parke, Dominic Burgess, Maya Eshet, David Paymer, Wendy Davis, Marti Matulis, Jason Liles, Graham Shiels, Amirah Vann, Donny Boaz, Mason Gooding, Douglas Tait, Landry Allbright, pes Dinero, Barbara Eve Harris, Derek Webster, Jade Ramsey, Nikita Ramsey, McKenzie Westmore, David Paymer (a.z.), John Ales (a.z.), Alice Krige (a.z.)
Producenti: Ralph Gifford, Kirsten Beyer
Střih: Andrew Coutts, Sarah C. Reeves
Scénografie: Todd Cherniawsky
Kostýmy: Christine Bieselin Clark
Za sebe mohu říct, že finále příběhu bylo trochu odfláknuté a svým způsobem alibistické, žádná kataklizmatická konforontace rozhodující o osudu světa, pardon vesmíru se nekoná. A to mě fakt docela mrzí, zejména, když to bylo tak slibně rozjeté. Nicméně příběh většinu doby držel moji pozornost, pokoušel se jít jiným směrem, než obvyklý Star Trek, koukala na to celá řada lidí, co ho nikdy neviděli, a přitom mi ho doporučili. Nebral bych to jako fanservis, byla to snaha vykročit jiným směrem, kam to bude v druhé sérii by mě docela zajímalo. Stále existuje dost zajímavých postav a možných zápletek, jen když se na tom zamaká. Triky, hudba, technická stránka ok, hlavní devizou seriálu je však bezchybný a charismatický Patrick Stewart, musíte ho obdivovovat nejen jako herce, ale i člověka. V tomhle věku si lajznout hlavní roli, a přitom takto charismaticky, vážně povedený výkon. Za mě převládá spokojenost. Rovněž patřím mezi fanoušky, kteří původní ST s Kirkem nemusejí, kdežto Picard výborný, Voyager bez problémů. Na Discovery se chystám...
Zajímavý postpunk z Austrálie. Deska kličkuje někde mezi pocitem svobody a bezmoci. Dravost punku se tu střídá s výraznější melodikou a emotivním projevem oscilujícím mezi zranitelností, vztekem a euforií.
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.





