Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak nám sice zrušili koncert, ale domácí poslechy jsou stále ještě povoleny. A tak si dnes poslouchám stále ještě aktuální desku CAR BOMB a raduji se z ní. Je to jedna z mála kapel, která přežila trend mathcore tsunami a stále si drží vysokou jakost. Po čtyřech letech se čtyřka z Long Islandu, která od svého počátku přes skoro dvaceti lety drží stejnou sestavu, přihlásila s novou řadovou deskou.
„Mordial“ vlastně v ničem nepřekvapí a přirozeně navazuje na svého předchůdce. Obecně lze říci, že je přístupnějších, melodických zpívánek je opět o něco více než na minulé desce „Meta“. V pasážích, které jsou klidnější a neřve se v nich, jsem měl velmi často pocit, jako bych se díval na DEFTONES přes rozbité sklo, které váš svět rozseká na menší, nenavazující fragmenty. CAR BOMB ale dokáží i kousnout. Nálady a přístupy k tvorbě se rychle střídají, skladby se náhle lámou od klidů ke špinavým výplachům, matematickému „džentování“ i disharmonickým skřípanicím.
Zvukově jde opět o skvost. Pod nahrávkou je stejně jako na minulé desce podepsán Joseph Duplantier z rytmické mašiny GOJIRA jako creativní konzultant. Dvorní zvukový inženýr GOJIRY Johann Meyer pak dohlížel na nahrávání samotné. I přesto se mi zdá, že ten pochoďácký groove na minulé desce, jež vznikala pod podobným dozorem, byl mnohem citelnější a CAR BOMB se od něho trochu odchýlili. Deska je také o něco roztříštěnější. Jakoby si kapela před skládáním řekla, že za každou dlouhodobou rovnost v rytmu se bude popravovat. To samé lze velmi často říci o hamornických postupech, které působí tak, že na každý riff někdo aplikoval melodický deformátor.
Jestliže předchůdce působil hodně mechanicky, aktuální deska je v mnoha ohledech pokřivená. Její obal vlastně skvěle prezentuje, co najdete uvnitř. V dnešní době generických nahrávek umírajícího djentu je parádní slyšet nahrávku, která má kořeny hluboko ve „staroškolské“ metalové matematice, ale nerezignuje na neustálé objevování nových tvarů. CAR BOMB to opět dokázali. Z mého prvního živého setkání na letošním Brutal Assaultu jsem sice s hubou dokořán neodcházel, ale studiový materiál, který předložili na své poslední desce, je opět zcela přesvědčivý.
Alice Cooper na speedu, flambovaný industriálním metalovým plamenem a dochucený špetkou gotiky a koženého a lakovaného fetiše. Jako hlavní menu vynikající, obzvlášť s tou spoustou poctivých hitovek na čele s pochodovou "When The Devil Commands".
Jsem u třetího dílu a začínám chápat, proč to má pověst nejnávykovějšího seriálu posledních let. Fascinuje mě kolik témat se sem podařilo sofistikovaně propašovat.
Je to krásne. Neexistuje iná kapela, ktorá by na starších albumoch drtila napríklad thrash v štyle VOIVOD a teraz ohurovala svojím vlastným soundtrackom k seriálu Love Boat. A ešte to aj celé dáva zmysel. Úžasné.
Tahle parta je úkaz vskutku svérázný. Pocta DEATH bez kompromisů a s evidentní snahou o dobový zvuk a produkci možná trochu překvapivě funguje i potřetí. A opět je to o ranější formě daného vzoru, i když se možná čekal posun. Ale nevadí, stále to šlape.
Vlastně ani nevím proč mi doposud jejich muzika příliš nešmakovala. Novinka asi nepřináší mnoho změn, ale u mě si to pěkně sedlo. Black jako nedílná kulisa a různé rockové a folkové vlivy kolem pak dotvářejí zvláštní a neopakovatelnou náladu. I posedmé.
Po delší době šíleně nabouchaná nahrávka, u které nemám pocit samoúčelnosti. Tento zhudebněný chaos má prostě hlavu, patu i vtip a ten saxofon zde rozhodně není jen do počtu. Země původu pro mě dost problematická, ale takovouto hudbu nemůžou hrát šmejdi!