Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Signifikantní a určující vokál je něco, co může do jisté míry jistě ovlivnit předpověď úspěchu libovolné metalové záležitosti. Pakliže je melodický, je to dokonce ještě o fous pravděpodobnější, ovšem výjimky potvrzující pravidlo existují i v žánrech podstatně tvrdších, kde se na melodie (a tím pádem rovněž na vokál hrubší než poctivá rašple) narazí jen velmi zřídka.
Zářným příkladem budiž výstavně charismatický záhrobní projev Davida Vincenta, někdejšího leadera deathmetalových velikánů MORBID ANGEL. Když se tenhle chlapík opře do mikrofonu, je to málem jako osudové znamení – nevzpomínám si vlastně, že bych kdy slyšel z jeho hrdla něco, co by nemělo jiskru a tunový náboj navrch, včetně jeho nedávných country pokusů. A že je to už dlouhých osm let, co jsme ho mohli plnohodnotně slyšet na studiovém záznamu (myšleno samozřejmě rozporuplně přijímané album zmíněných hodnostářů smrti „Illud Divinum Insanus“), je jasné, že hlad po čemkoliv kovově znějícím z jeho dílny bude převeliký.
Možná to podobně cítil i samotný Vincent, v roce 2015 opustivší řady svého mateřského uskupení, neboť záhy zformoval projekt VLTIMAS, do nějž přilákal Runeho „Blasphemera“ Eriksena, kytaristu se zkušenostmi mimo jiné třeba z MAYHEM, a bubeníka Flo Mouniera, který je pro změnu dlouholetým a stálým členem CRYPTOPSY. Na první pohled tedy přišlo na svět poměrně hvězdné seskupení.
A nejen na něj. VLTIMAS jakoby v sobě koncentrovali veškerou chladnou krásu klasického death metalu, z níž dokázali vysochat skulpturu ohromující jako socha Helma Kladiva z filmového Helmova žlebu. Potěší proto jistě srdce každého, kdo nalézá potěšení v náslechu spletitým cestám hudební smrti, příznivce bývalého Vincentova působiště zřejmě především, a dodá vrcholné deathmetalové nabídce pro rok 2019 zase další rozměr.
Album s mistrně ilustrovaným obalem, vyšperkovaným o optický klam na téma ústředního písmene „V“, válcuje prakticky každým ze svých devíti fláků, ať už jde o převažující sypačky typu „Praevalidus“, „Total Destroy!“ či „Diabolus Est Sanguis“ nebo temné, střednětempé záležitosti, v nichž ovšem ještě více vyniká jedinečná Vincentova hlasová magie. Úplnými vrcholy jsou proto (a jistě ne náhodou) dva vzácně působivé kusy, a sice „Monolilith“, kde v jeho podání dojde dokonce i na onu v úvodu zapovězenou melodickou linku, a „Last Ones Alive Win Nothing“, úžasně rozplizlý kus, ve kterém když zazní táhle Davidovo „Uuurrrggghhhuuuu“, je to přesně na ten pocit, podle nějž byste dokázali vyskočit z vlastní kůže.
Nebudu proto daleko od pravdy, když prohlásím album „Something Wicked Marches In“ za mistrovský kus chladivého kovu smrti, přesně takový, pro který všichni zasvěcení tomuto hudebnímu stylu propadli. A je o to víc potěšující, že se jeho prostřednictvím vrací právě David Vincent, ikona, od níž podobná alba očekáváme vlastně automaticky. Vítej zpět, smrťácký barde!
1. Something Wicked Marches In
2. Praevalidus
3. Total Destroy!
4. Monolilith
5. Truth and Consequence
6. Last Ones Alive Win Nothing
7. Everlasting
8. Diabolus Est Sanguis
9. Marching On
Diskografie
Something Wicked Marches In (2019)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2019 Vydavatel: Season Of Mist Stopáž: 38:17
"Běda mužům, kterým žena vládne," pravděpodobně si jednoho dne uvědomil Blasphemer, s koncem v AVA INFERI se konečně zbavil tíživého jařma a začal psát muziku, jak mu zobák narostl. Chvalozpěvy na Vincenta lze pochopit, avšak hlavní uznání za tuto desku by mělo patřit právě Blasphemerovi. Styčné prvky s plody jeho dřívější spolupráce s Mounierem (NADER SADEK) jsou zřejmé a díky nazvučení jeho kytary občas vytanou vzpomínky na "Grand Declaration..." nebo "Weltherrschaft".
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.