Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Navzdory tomu, že smutnice je otravná poletující muška, zvolili si SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY její jméno jako název svého nejnovějšího alba. O jejich zahrádkářských motivech je však možno úspěšně pochybovat: u kapely s tak mimořádným citem pro aplikaci domácího folklóru do metalu to ostatně ani jinak nejde. A tak hned při prvním kontaktu s nahrávkou máte před očima to, co celou „Smutnici“ zdobí jako černá krajka nahé, smyslné ženské tělo. Nádherný výraz, silně odkazující svým smyšleným významem do dávné, mlhou opředené slovanské mytologie, do časů, s nimiž je onen folklór svázán pupeční šňůrou, svádějící k úvahám o jakési bohyni, záhrobní bytosti či období smutku.
K tomu skutečně působivý obal, ještě dále rozvíjející tuhle fantaskní myšlenku, a jeden má málem pocit, že tohle album snad ani není nutné otvírat, protože si u něj bohatě vystačí jen s právě popsanými zrakovými vjemy.
To by ovšem byl opravdový hřích. Na „Smutnici“ totiž definitivně vrcholí sbližování SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, původně doommetalové kapely, s lidovou tvorbou, jež započalo už na albu „Relic Dances“ (2004). A vrcholí vskutku mimořádným způsobem. Naslouchání téhle nahrávce je jako procházka lesem pradávné pohanské minulosti, v němž jste přímo obklopeni nejrůznějšími citově zabarvenými podněty, náladami a zhmotnělými sny, jimž po vzoru názvu celé nahrávky pochopitelně panuje především krásný smutek.
Dál, pořád dál a ještě hlouběji. Přiznám se, že jsem zprvu úplně nevnímal, jak moc komplexním dílem v tomhle směru „Smutnice“ vlastně je, ale čím častěji jsem se jí nechával omámit, tím víc to vyplouvalo na světský povrch. Těch osm skladeb je jako osm neposedných plamínků, z nichž každý je sám o sobě schopen rozpoutat a nasytit pořádný požár. Osm neposedných hádků, které dávný žrec spletl v tajemný symbol „Smutnice“ a poslal po proudu času až do dnešních dnů.
Mými největšími favority jsou „Ten, který ukoval Slunce“, „Ptakoprav“ a „Tichý zpěv“, ale to o ostatních skladbách neříká vůbec nic. Jak jsem už naznačil, na albu skutečně není hluchého místa a způsob jakým jej kapela vymyslela a napsala, je vskutku mimořádný. Rozličné melodické lahůdky, kytarový riff vždy jen v těch nejsprávnějších momentech, stejně jako opatrný murmur, libozvučné texty a na vrcholu toho všeho jako drahý kámen ve sbírce zpěv Hanky Hajdové. Má-li smysl si v těchto souvislostech připomínat definici folk metalu a hovořit o jeho ideální podobě, pak vězte, že na „Smutnici“ jí Tichý proud bezbožné elegie dokonale naplnil a ještě obohatil o podstatnou špetku své doomové minulosti.
Vskutku. Chcete-li slyšet SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY v jejich nejjasnější novodobé hodině, pusťte si právě „Smutnici“.
Smutnice (stejně jako komunisti) jsou svině. Ale stačí trocha Mospilanu a je po nich. Po smutnicích. Ovšem tahle "Smutnice" je mnohem odolnější. Předchozí "Návaz" si dodnes pouštím relativně často a po letech jsem byl nucen zvednout jeho hodnocení k maximu (nějak nefunguje editace starých hodnocení, je slíbena náprava). Ta deska je ve své křehkosti a podmanivosti mimořádná. Je velká škoda, že se s ní po boku Season Of Mist nepovedlo prorazit více, jak si posteskli Hajdovic v aktuálním rozhovoru. Holt v tomto ranku (z hlediska formální značky "folkmetal") se s rozjuchanými Finy na světových kolbištích soupeří těžko. Už můžeme jen spekulovat, jaky by to vypadalo, kdyby se pořadí vydání uvedených desek prohodilo.
"Smutnice" se jeví skočnější (relativně), riffy jsou ostřejší, kytary jsou víc slyšet. Je to více metal než folk(lór), přičemž ten výrazný emocionální náboj zůstal. Málokdo asi mohl očekávat ve tvorbě SSOGE třeba sypačku. No a je tam a pasuje tam, obzvláště když je na ni navázáno krásným duetem, v němž se ze strany Hajda family Ltd. dlouhodobě utlačovaný Pavel Hrnčíř vyřval ze své frustrace ("Kdo z nás je víc"). Najednou shledávám, že ten model "kráska a zvíře" se nejeví být v metalové tvorbě úplně vyčerpaným. Chtělo by se mi zvolat, že na příští desce chceme více Hrnce. Ale je jasné, že pokud kapela disponuje tak výrazným a svébytným ženským vokálem, chlapovi nezbude, než strpět plíživé ujařmení. Však víme, nejsme-li Marigoldem.
Když tak sleduju Louisovu desítku, tak bych s ní i souhlasil. Ale jen do té doby, než zazní "Za nevěstou". Pak pro mě "Smutnice" trošku ztrácí otáčky. Ovšem děti jsou odrozeny, dům je postaven, babičky fungují, takže SSOGE mohou směle hledět v zářné zítřky a my s nimi. Však oni ještě na Západě prorazí. Cítím to! Ale zkusil bych i to Rusko...
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.