Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tuto Marvelovku jsem skoro minul. Jedna z vedlejších postav tohoto universa vplula do kin nenápadně, ale o to příjemnější náhodné setkání mě čekalo. Představení nového superhrdiny vlastně nemohlo dopadnout lépe. Ani jednou jsem nezívnul, i když jsem se do kina dostal až po deváté hodině, po těžkém dni v práci.
Vstup Marvelu do světa magie vlastně lépe dopadnout za daných okolností nemohl. Film se povedlo dokonale vyvážit a dá mu díky magii určitou neokoukanost a čerstvost. Z banálního tématu, které bylo dost nešťastně filmově zpracováno už v roce 1978, se podařilo vymačkat maximum. Necítíte se úplně hloupě, i když jde vlastně o první kroky Marvelu v nejistém světě magie a čarodějů, současně hltáte akční scény, barvy a efekty. Hlavně pak dechberoucí fraktálová kouzla s realitou mě vrátila do vysokoškolských laboratoří, kde jsem si s fraktály pohrával.
A o čem to vlastně je? Stephen Strange je špičkový neurochirurg, který je v mnohém podobný Tonymu Starkovi. Arogantní zbohatlík a navíc génius. Po nehodě, při které přijde do určité míry o možnost ovládat ruce, hledá cesty, jak cit v rukou opět obnovit. Když vše selže, dostává tip na možnost léčit se v Nepálu u podivné bandy mnichů. Té šéfuje zvláštní bytost, které se říká „Prastará“ (nadlidská Tilda Swinton) a ta ho začne po počátečních peripetiích vyučovat magii. Strange trénuje nejdříve pro to, aby si spravil ruce, později samozřejmě pro to, aby zachránil svět.
Co zamrzí? Je opět to, na co už jsme si zvykli. Motivace postav není tak zcela zřejmá. Jednotlivé figurky jsou ploché a to zamrzí hlavně u hlavního padoucha, o kterém se toho moc nedozvíme. Jinak vlastně nic. Grafické orgie, kdy se rozloží celé město způsobem, jaký nelze popsat, případně fosforeskující jiné dimenze, které působí, jakoby se tvůrci předávkovali lysohlávkami. Navíc se film nebere moc vážně a sám se na Vás tu a tam zašklebí, abyste věděli, že moc dobře ví, jak triviální téma zpracovává. To všechno kolem vás projede hrozně rychle a vy za chvilku zjistíte, že je konec. Rozhodně příjemné překvapení a určitě si počkejte na obě potitulkové scény.
Z banálního komiksu se vymačkalo maximum, hlavně po grafické stránce. Vřele doporučuji IMAX.
7,5 / 10
DALŠÍ INFORMACE
Doctor Strange
USA, 2016, 115 min
Režie: Scott Derrickson
Scénář: Scott Derrickson, C. Robert Cargill, Jon Spaihts
Kamera: Ben Davis
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Benedict Cumberbatch, Chiwetel Ejiofor, Rachel McAdams, Michael Stuhlbarg, Mads Mikkelsen, Tilda Swinton, Benedict Wong, Amy Landecker, Scott Adkins, Daniel Eghan, ...
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.