Jen těžko si lze představit uměleckou dvojici, jejíž spojení by vzbuzovalo podobnou porci pozornosti a očekávání. Till Lindemann a Peter Tägtgren jsou věru osobnosti, které mají slávy a charizmatu na rozdávání, a co teprve, když spojí své síly. Nespoutaný, divoký exhibicionista, jehož domovská kapela už drahnou dobu nevypustila ani notu, a nenápadný workoholik, za kterého vždy hovořily spíše výsledky jeho četné muzikantské a producentské práce. Přesně jako na první propagační fotce projektu LINDEMANN, na níž byl Tägtgren za nesmělou nevěst(k)u a Lindemann za statného ženicha.

Výsledek jejich společné práce je přesně takový, jaký byste si ho při zběžné znalosti produkce obou gentlemanů představili. Půl RAMMSTEIN, půl severské elektroniky v duchu PAIN s tím, že rovnoměrný balanc se co chvíli ztrácí a i díky Lindemannově zpěvu to všechno přepadává na stranu východoněmecké šestice. Po šesti létech, která uplynula od vydání „Liebe Ist Für Alle Da“, to ovšem pro její fanoušky znamená skvělou zprávu, jejíž lesk ještě umocní slyšitelný fakt, že zpěvákovi RAMMSTEIN zkrátka prospělo spolupracovat s někým zcela odlišným, než jsou jeho tradiční parťáci.

Album tak působí velmi svěže, neboť na hutném elektrometalovém spodku vystavuje četné melodie a typický Lindemannův vokál, který se nezvykle věnuje výhradně anglickým textům. Texty jsou vůbec druhým nosným kamenem celé nahrávky, neboť vedeny v jednoduchých frázích a věnující se tématům puritánům striktně zakázaným ještě zvýrazňují naléhavost uměleckého sdělení téhle dvojice. „Praise Abort“, pilotní singl a mimoto i hudebně zřejmě nejsilnější věc na albu, je toho ostatně zářným příkladem – „obyčejnými“ slovy hovoří o „obyčejném“ problému „obyčejných“ lidí a naléhavost jejího sdělení je tím vyšponována až do nedozírných výšek.

Celá první půle alba je podobnými okamžiky, postavenými na znamenitých Tägtgrenových hudebních nápadech, vlastně k prasknutí napumpovaná. Od titulní „Skills In Pills“, přímo jiskřící elektrickými výboji a vrcholící v nádherném refrénovém oblouku, přes plíživou „Ladyboy“ s odérem té nejtemnější diskotéky v nejhlubších stokách Londýna, přízemně slizké „Fat“ a „Fish On“, až po „Children Of The Sun“, která zas pro změnu vyzařuje typickou painovskou riffově/klávesovou kompozicí, se LINDEMANN valí jako pověstné vlny spojenců na Normandii, před nimiž není úniku. Posluchač je zde doslova stržen proudem skvěle fungující metalové souhry, která se nebrání žádné obvyklé ingredienci a díky tomu zní maximálně pestře a zajímavě.

Ani dál to ovšem není vůbec špatné a přes některé další bonbónky („Golden Shower“) či naopak trochu „méně zodpovědněji“ pojaté položky hracího listu („Cowboy“, „Yucon“) se tak dostáváme k již vzpomínanému zlatému hřebu alba v podobě „Praise Abort“, který jej korunuje v celé jeho špinavosti a nechutnosti, která ovšem vyniká o to víc, oč je podávána na silně naolejovaném, tlustém a mírně narezlém železném podnosu. Závěrečná balada „That´s My Heart“ to jen podtrhuje a mě něco našeptává, že tohle album z přehrávače jen tak nedostanu.