První tři snímky, které mě zaujaly na festivalu lidskoprávních filmů Jeden svět mají společného jmenovatele, jímž byl mrazivý pocit po jejich zhlédnutí. U prvního tento pramení z beznadějné a neutěšené situace společenství původních kmenů v Kongu, u druhého z prosté bázně nikoliv ze smrti, ale z umírání a u třetího pro syrovost a brutalitu, která obklopuje občanskou válku v Sýrii.

PRALES TANČÍCÍCH DUCHŮ

Kongo. Pygmejská žena z kmene Aka rodí uprostřed pralesa. Daleko od vesnice. Ostatní ženy kolem ní řeší, jestli je lepší nezvykle tlustou pupeční šňůru překousnout nebo něčím přepižlat. A to je jen úvodní záběr.

Prales tančících duchů je náhledem do života kmene, který se živí tím, co najde nebo uloví v pralese. Je to syrová sonda do magických rituálů i do mýtů, které stále silně ovlivňují každodenní život. Barbarské trýznění dospívajících dětí, kterým se kladívkem a majzlíkem zašpičaťují zuby, šamanistické obřady i detailní vhled do vztahu mladého manželství, který trýzní opakované potraty matky. Nad tím vším, jakoby mimochodem, se vznáší opar dvou mnohem větších problémů. Téměř každý z vesnice je svázán řetězem novodobého otrokářství. Lidé z kmene většinou patří někomu z „civilizovanějších“ vesnic, pro kterého musí pracovat. Od svých pánů si musí nechat bití a jiné ponižování.

Mnohem větším problémem je však fakt, že Pygmejové přicházejí o svůj životní prostor. Těžba dřeva se nezadržitelně blíží k vesnici kmene Aka, a tak vláda používá nelítostných opatření, díky nimž se zřejmě kmen bude muset ze svého odvěkého domova vystěhovat.

Forest of the Dancing Spirits
Švédsko, Kanada / 2013 / 104 min.
Režie: Linda Västrik

POSLEDNÍ SNY

V posledních dvou letech mi zemřeli dva příbuzní v hospicech a to byl i hlavní důvod proč jsem se vypravil na dánský film, který otevírá z mého pohledu celkem tabuizované téma odchodu nemocných a starých lidí z tohoto světa.

Příběh je zasazen do posledních týdnů tří žen. První má nevyřešený problém se svoji dcerou, se kterou má již dlouho velmi neusmířený vztah. Druhá neustále mluví o nejlepší kamarádce z dětství, se kterou se na jednu stranu touží setkat, na druhou stranu nechce, aby ji viděla ve stavu, kdy ji v posledním stádiu stravuje její nemoc. Třetí žena, která již rezignovala na svět, ale lidem z hospicu se podaří ji vytyčit alespoň cíl, který představuje spočinout pár minut venku, vidět naposledy slunce a cítit jeho paprsky.

Dokument nepřivírá oči a neuhýbá pohledem, snaží se pronikat do toho, co lidé v hospicu opravdu prožívají, jak se s nimi pracuje, pokud jsou ještě schopni komunikovat a jak se leckdy poměrně drsně bojuje o to, aby ve své situaci nerezignovali třeba i po dlouhé nemoci na poslední dny svého života.

Zajímavé pro mě samozřejmě bylo i srovnat podmínky dánského a českého hospicu, kdy krom toho, že ten v Dánsku byl nízkopodlažní a stál v přírodě mimo město, kdežto ten plzeňský je ve starém domě uprostřed města, jsem rozdíly neviděl. Zajímavá byla i následná diskuze s ředitelem plzeňského hospicu, ve níž mě překvapilo jak málo hospiců v naší zemi je a proč o ně vlastně není tak veliký zájem, jaký bych očekával…

Last Dreams
Dánsko / 2013 / 59 min.
Režie: Estephan Wagner

ALEPPO - ZÁPISKY Z TEMNOTY

Když jsem v roce 2009 odjížděl ze Sýrie, ani ve snu mě nenapadlo, že do pěti let bude v zemi hladomor a z většiny opravdu nádherných památek UNESCA se stanou rozvaliny. Dokument očima člověka, který léta pracoval v Sýrii pod hlavičkou organizace Člověk v tísni vám rychle přivodí opravdu silně nepříjemný pohled na syrskou každodenní realitu.

Díky tomuto faktoru se vypravěč dostává k lidem, ke kterým by se běžný filmař jen tak nedostal. Dětští vojáci. Radikální islámské skupiny. Bída a beznaděj. Lidé, kteří zběhli z Asadovi strany i lékaři a humanitální pracovníci. To vše je zde namleto do jedné hrubé podívané. Nezvykle drsný a naturalistický dokument mapuje aktuální dění v Sýrii očima různých stran protivládních sil. Ať to je Syrská svobodná armáda nebo fronta al-Nursá.

Ačkoliv je snímek jen kolekcí nepříliš souvisejících střípků, rozhodně se nerozpadá. Společný jmenovatel ve formě válečného utrpení a syrové brutality je dostatečně silným lepidlem všeho, co ve filmu vidíte. Jednotlivé střípky dokumentu jsou mrazivé a hrůzné, viz. situace, kde se bombardují civilní objekty a kdy druhá vlna bombardování přijde většinou ve chvíli, kdy se ke zřícenému domu seběhnou houfy civilistů a začnou zachraňovat přeživší.

Tento dokument není pro slabé povahy a ukazuje jen jednu stranu konfliktu, ale snaží se ji ukázat co nejpravdivěji. Po filmu nezvykle dlouho trvalo, než se rozjela pofilmová diskuze. Všichni potřebovali pár minut, než se oklepali z toho, co právě viděli. Diskuze, která probíhala s ředitelem Člověka v tísni Štěpánem Pánkem nebyla o moc optimističtější. Několik lidí, kteří hráli ve filmu jsou nyní mrtví. Zemřeli ve chvíli, když rozdávali chléb z humanitárních zásob a do fronty čekajících lidí vlétla raketa.

Notes from the Dark. Aleppo
Wojciech Szumowski / Polsko / 2014 / 90 min.
Režie: Michal Przedlacki