Dnes jsem se poprvé vypravil do Nové Chmelnice. Obnovený klub v bývalých prostorách Exitu Chmelnice je nyní o poznání sterilnější, čistší a nablýskanější, ale jinak se toho příliš mnoho nezměnilo. Zvuk je bohužel velmi často tragický a kluci z kapel museli do backstage neprakticky běhat přes stále plnou chodbu. V klubu mě vítá něco přes sto návštěvníků, což se mi zdá celkem málo. Spojení starého kytarového mága a mladých kapel, které si teď užívají výslunní trendy djentové vlny dle mého mělo mnohem větší potenciál. Že by Praha byla tak překrmená dobrými koncerty?

Když přicházím, končí právě své vystoupení STEALING AXION - tělnatých kluků z jižního cípu Seattlu, za jejichž vzestupem stojí sám Acle Kahney z TESSERACT. Po krátké přestavbě tu máme MONUMENTS. V sestavě zaujme kytarista John Browne, který budí dojem, že právě uprchnul od nějaké bandy neandrtálců a dlouhodredý skvěle hrající basák Adam Swan. Když nastražím uši, je to z počátku zvukově vlastně dost velká bída. V klubu hodně hraje roli prostor, a pokud zavřu oči, mám pocit, že MONUMENTS hrají do liduprázdné haly. Situace se v průběhu setu lehce zlepšuje.

Matt Rose v melodických vokálech netahá za uši, ale některé pasáže vyloženě odbývá. Mnohokráte má tendenci vokály hodně sekat, takže výsledek má místy blíž k hiphopových kreacím. Na scéně působí velmi živelně, leze na kopák, skáče dolů, neustále pózuje pro fotografy, zkrátka se snaží seč mu síly stačí, ale zvuk velkou část vystoupení MONUMENTS prostě zabíjí. Zahrané bylo vše velmi korektně. Z toho, co bylo ke slyšení u pódia, nemohu mít hudebně a technicky žádné výhrady. Precizní set s neuspokojivým zvukem. Poslední skladbě dodává svoji přítomností koule Daniel Ädel z VILDHJARTA.

Po instrumentálním intru nastupují oba vokalisté a zaznívají všechny provařené hitovky „Benblåst“, „Dagger“, „Shadow“, „Eternal Golden“,  „Monk“… V polovině vokalisté odcházejí a otevírají prostor ryze instrumentální části, ve které je živá absence třetí kytary asi nejcitelnější. Ke konci kapela postupně odchází, až zůstává pouze jedna kytara a bicí. Místy bezdůvodně ukecané, ale jinak perfektní vystoupení, které přeskočilo i laťku nastavenou letošním Brutal Assaultem.

Nastupuje doprovodná skupina hlavní hvězdy večera. Jako poslední na scénu přichází i sám kytarový imperátor Jeff Loomis. Hned při první skladbě dodal sousloví „pražcové dostihy“ zcela netušené rozměry. První skladba byla jedno velké sólo, zvukově je ještě vytažená právě jen jeho kytara, takže to celé tak trochu vypadá jako jedna velká předváděčka. U obdivu hypertarantule, ve kterou se proměnila levačka kytarového mága to ale i končí. Většina setu vypadá jako demonstrace technických schopností hlavního protagonisty.

Trochu jsme se bál chvíle, kdy nastoupí zpěv, ale byl jsem mile překvapen tím, jak byly skladby přetaveny tak, aby zapadly do koloritu celého turné. Vokály byly řádně odeřvané a po jakémkoliv melodickém ječáku ani stopa. Při druhé skladbě vypovídá službu vysílačka, Jeff tuto situaci hbitě řeší přepojením do poctivého kabelu, u kterého zůstává do konce koncertu. Na tomto vystoupení bylo ze všeho nejvíce poznat hlavně to, že spoluhráči tu jsou jen do počtu. Prim tu hrály prstolamná sóla a zbytek byl jimi zadupán do země, a to nejen kompozičně, ale i zvukově. Pozvolna vyklízející se klub tak výmluvně sám okomentoval záživnost produkce kytarového hrdiny.